císařskou gardou v uniformách, které se leskly jako stříbro paní matky. Jen litoval, že závěsy zůstaly zatažené, protože mu to znemožnilo užívat si při projížďce pohledy zvědavců ze sousedství. Ještě nikdy neseděl na polštářích z tak jemného a měkkého hedvábí. Bylo mu líto, že Zakázané město není dál. Bezesná noc převážila a zrovna začínal dřímat, když mu soudce oznámil, že jsou na místě. Sen skončil, když zahnuli krvavě červenou uličkou a objevily se před nimi bílé zdi kuchyně číslo 4, kde měl prokázat své nově nabyté schopnosti. „Rozumíš?“ zašeptal mu soudce. „Musím sledovat své hlavní podezřelé v jiné budově. Spoléhám na tebe, že dohlédneš na místní zaměstnance pro případ, že by mě má intuice zklamala.“ Když to Tao Kan ospalým hlasem odsouhlasil, soudce v rychlosti vedoucímu kuchyně vysvětlil, že mu našel náhradníka, kuchaře, kterému se nikdo nevyrovná. Pracuje pro něj už deset let a on je teď ochoten se ho vzdát veden snahou dát vše do pořádku. Šéf kuchyně neměl sebemenší úmysl protiřečit tak význačnému zplnomocněnci, který držel jejich osud ve svých rukou: „Pokud nám toho muže dává Vaše Ctihodnost, pak se bezpochyby jedná o kuchaře, jakého jsme dosud neviděli!“ odpověděl a uklonil se až k zemi na znamení nevyslovitelného vděku. Soudce si pomyslel, že ten chudák neví, do jaké míry má pravdu. Nechal za sebou šéfkuchaře zabraného do poklon, jichž mělo být tolik, kolik mu jich nařizovala jeho vděčnost, a tajemníka, který naprosto netušil, co tam bude dělat. Tao Kanovi bylo přiděleno pracovní místo pokryté nástroji, které viděl poprvé v životě. Vedle něj stál obr, 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199308