císařskou gardou v uniformách, které se leskly jako stříbro paní matky. Jen litoval, že závěsy zůstaly zatažené, protože mu to znemožnilo užívat si při projížďce pohledy zvědavců ze sousedství. Ještě nikdy neseděl na polštářích z tak jemného a měkkého hedvábí. Bylo mu líto, že Zakázané město není dál. Bezesná noc převážila a zrovna začínal dřímat, když mu soudce oznámil, že jsou na místě. Sen skončil, když zahnuli krvavě červenou uličkou a objevily se před nimi bílé zdi kuchyně číslo 4, kde měl prokázat své nově nabyté schopnosti. „Rozumíš?“ zašeptal mu soudce. „Musím sledovat své hlavní podezřelé v jiné budově. Spoléhám na tebe, že dohlédneš na místní zaměstnance pro případ, že by mě má intuice zklamala.“ Když to Tao Kan ospalým hlasem odsouhlasil, soudce v rychlosti vedoucímu kuchyně vysvětlil, že mu našel náhradníka, kuchaře, kterému se nikdo nevyrovná. Pracuje pro něj už deset let a on je teď ochoten se ho vzdát veden snahou dát vše do pořádku. Šéf kuchyně neměl sebemenší úmysl protiřečit tak význačnému zplnomocněnci, který držel jejich osud ve svých rukou: „Pokud nám toho muže dává Vaše Ctihodnost, pak se bezpochyby jedná o kuchaře, jakého jsme dosud neviděli!“ odpověděl a uklonil se až k zemi na znamení nevyslovitelného vděku. Soudce si pomyslel, že ten chudák neví, do jaké míry má pravdu. Nechal za sebou šéfkuchaře zabraného do poklon, jichž mělo být tolik, kolik mu jich nařizovala jeho vděčnost, a tajemníka, který naprosto netušil, co tam bude dělat. Tao Kanovi bylo přiděleno pracovní místo pokryté nástroji, které viděl poprvé v životě. Vedle něj stál obr, 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199308
odborník na rychlé krájení, který rychlostí blesku sekal kousky masa. Tao Kan zíral na to představení jako u vytržení a představoval si, čeho by tenhle přeborník mohl dosáhnout na bitevním poli, kdyby mu místo nože svěřili šavli. Muž přerušil pohyb a obrátil se na svého obdivovatele, ostří dosud ve vzduchu: „Chceš něco?“ „S tebou asi není dobré si začínat, kamaráde!“ odvětil Tao, aby uvolnil napětí. Nikomu neuniklo, že nového příchozího přivedl vyšetřovatel. „Chceš mě obvinit, že jsem zavraždil kuchaře Ku?“ zabručel muž s nožem. Tao usilovně kroutil hlavou, že ne. „Vážně,“ pokračoval obr a mával sekáčkem, „myslíš, že kdybych se chtěl někoho zbavit, zdržoval bych se jedem?“ Naostřenou čepel držel tak, aby kohokoli odradil od nemístných otázek. Tao se přinutil k úsměvu a věnoval pozornost svým dalším sousedům zaujatým přípravou palačinek v páře, plněného chleba a knedlíčků, které tvoří základ stravy v severní Číně. V obavě, aby se opět neztratil v palácovém bludišti, se soudce Ti vrátil k nosítkám a nechal se donést do kuchyně číslo 3. Díky svému skvělému čichu by se tam určitě dostal bez pomoci, ale rozhodl se trochu se šetřit, protože měl před sebou dlouhý den plný vyšetřování. Výstavbu Zakázaného města ovládla snaha po racionalizaci, takže tato kuchyň byla postavená podle stejného modelu jako kuchyň číslo 4. Odlišovala se pouze barvou střechy. Kuchyň číslo 4 měla střechu šedou, což 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199308
byla symbolická barva eunuchů, kteří byli jejími hlavními strávníky. Střecha kuchyně číslo 3 byla zelená, barva úředníků. Nováčci už stáli na nohou. Všichni tři se seznámili se svým novým pracovním místem a snažili se ukázat své schopnosti na přípravě snídaní předkládaných těm nejranějším ptáčatům mezi mandaríny. Soudce byl překvapen, že mezi nimi takoví jsou. Některé detaily brzy zaujaly jeho pozornost. Ostatní kuchaři nepřipravovali jídla stejným způsobem jako jeho podezřelí. Zdálo se mu, že v jejich přístupu chybí pokora. Vůbec se nevěnovali přípravě pokrmů s nadšením, které by očekával vzhledem k tomu, že tyto talíře poputují na stoly význačných státníků. Zdálo se, že kuchařům chybí motivace. Obrátil se na vedoucího kuchyně: „Všechny ty dobroty nejsou ve skutečnosti pro úředníky, je to tak?“ Tlouštík pokýval hlavou: „Vaší Ctihodnosti nic neunikne,“ odpověděl překvapeně. „Já tomu říkám perly házené prasatům.“ Nedělal si mylnou představu o pokrmech, které musel připravovat tak brzy zrána. Většina úředníků, kteří si nechávali přinést snídani do kanceláře, tam nebyla. Přikázali nějakému poskokovi udělat jejich jménem objednávku, aby si jejich nadřízený myslel, v případě, že už by on na místě byl, že jsou v práci od rozbřesku. Šlo o veřejné tajemství. Vedoucí oddělení ostatně sami předstírali, že na všechny dohlížejí, ve skutečnosti ale měli jiné věci na práci a víc jim záleželo na tom, aby se zalíbili svým vlastním šéfům, než aby kontrolovali pracovní rozvrh svých podřízených. Všechna ta pečlivě opékaná masa a misky rýže
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199308