demokracie by převážil a rozpustil by sovětskou rozpínavost. Ingrid projekt ohrožuje, aniž o něm ví. A její ženy nerozlišují ná rodnosti a státní příslušnost a náboženství, neuvěřitelná naivita. Na Dianina manžela dotírají. Max dotírá na Dianu. „Zjistíš, co se to vlastně děje, o co té holce jde. Mám jí plné zuby.“ „Kde ji najdu?“ „Chtějí ji zatknout. A mají pravdu. Vždyť je šílená.“ „Chytá válečné zločince.“ „Válečné zločince? Je to blázen.“ „Léčím ji a vyléčím ji.“ Tehdy o Ingridině plánu mluví s Maxem otevřeně poprvé. Ingrid je dravec a máma má maso, Diana má Maxovy kontakty. Max jí do konce života pomáhá. Ingrid spáchá sebevraždu. Diana s tím nepřestane.
◊ Pärtova hudba opakovaně umlká, tón dodýchá. Policista sedí v tichu. Počítač vypne; počítač dopípá. Po licista zhasne světlo oblé lampy i mdlé skomírání nafialovělých zářivek. Zamkne dveře. Nechce nic vědět. Vrátí se do přívětivého bytu s pánskými tvářemi na zdech. V klopě mají místo karafiátu nebo kopretiny úspěch. Stlačené hudební nahrávky dotírají na Policistovu představi vost; hříšná zmenšenina leskle kovových krabic a červených šanonů a papírových složek v přízemí. Rozmýšlí se. V ruce neklidně potěžká mobilní telefon.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199289
Zmlklé Pärtovy tóny zasune do obalu. Zamíří ke dveřím. U dveří se otočí. Vrátí se k fotografiím na zdi. Konec dne se kroutí jako očouzená zápalná šňůra. Hledá mezi nahrávkami něco moderního, něco sou časného, melodii a nápěvy, které zná. Hrabe, jako by hledal zakutálené prášky na uklidnění a proti bolení hlavy. Potře buje polknout pilulku. Čelo mu hoří, spánky pálí, ruce v jele nicových rukavicích se potí, tělo žhne, jako by na hlavě nesl těžký konstrukt se svíčkami, jako by šel v čele uchváceného procesí. Není to švédská oslava svátku Lucie, není to procesí vedené dívkami v bílých šatech s červenou šerpou a s korunou z hořících svíček na hlavě, které vnášejí za zpěvu písní světlo do dlouhé severské noci. Není to procesí z dob pohanských ri tuálů plodnosti, oslava dívky, která se vzepře otcovu rozhodnutí a odmítne se vdát za předem vybraného muže. Tělo žhne a překotně si na telefonu přehraje Crazy World Arthura Browna, prsty v jelenicových rukavicích kloužou; Fire. Jenomže tohle není rok 1968 a hudba se do prostoru Petřína nehodí a dům se ošívá a ježí hřbet, dům pod Petřínem je nezávislý jinak, podstatou, nepotřebuje vnější nálepky, ani aby o jeho nezávislosti někdo věděl, nepotřebuje lidi škatul kovat, nepotřebuje barikády, křičet hesla, sepisovat vládní prohlášení, rezoluce, charty a petice, nosit kokardy, dlouhé vlasy nebo dredy nebo uniformy, nepotřebuje politické strany, akademické tituly, kavárenské stoly, kariéry, pohlaví, výrazná gesta, náboženství, výkřiky, alkohol, drogy, nedělní grilování, nepotřebuje se družit s žádnou skupinou podobně osamě lých a podobně silných a podobně elitářských; tento dům jen moudře ví a čeká a je.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199289
Policista svou hudbu uraženě utne. Za oknem proletí vlaštovka a tělo nezpomalí. Jelenicová rukavice ji odežene. Ukazováček zamíří k okenní tabulce a zmáčkne ima ginární spoušť. Policista dům zklidní, upokojí zdi, pohladí po srsti i po peří. Sáhne namátkou a polkne. Nemá pilulku čím zapít. Myslí si, že sahá namátkou; písmeno Vdovina příjmení. Tělo si pamatuje, domlouvá srdci. Jelenicová rukavice se zastaví, neputuje dál. Gidon Kremer, není v tom sám, drží se tónů Johanna Sebas tiana Bacha: Ciaccona, from Partita for violin solo in D minor, BWV 1004. Policista dveře bytů jemně přivře. Sejde do přízemí. Mysl se brání, kroky jdou najisto k labyrintu. Do uší se zaříznou Kremerem oživlé housle. Policista v tónech, které zaskřípou v světle toulavých lamp, rozevírá červený šanon za červeným šanonem. Nemůže se odtrhnout. Zapomíná na případ pěkného oběšeného pána. Případu pro padl; teď na něho zapomíná. Točí se v reji drobných ptačích stop ve sněhu, v reji písmen, nesrozumitelných jmen, vlajících fotografií, přiškrcených zemí a vykotlaných vesnic a měst a dat, letí světem vzhůru, do pekelných vzdušných vírů; za flígr ho popadnou vlaštovčí zobáčky, které nekálejí do vlastního hnízda. Protrhnou s ním chundelaté mraky. Letí výš a výš do bělosti, oblaka pod nimi, zaplivaná sluncem, vypadají jako ledová plo cha z bílého mramoru. A na mramoru se válejí stíny tušených obřích palem. Mramor propichují špice velehor, kde sídlí orlové a orlí hnízda. Hejno vlaštovek se zklidní; slétnou níž.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199289