Kapitola 3
K určitému oživení institutu fideikomisární substituce došlo v důsledku přijetí zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který se vracel k vlastnickým vztahům do doby, kdy ještě platil obecný zákoník občanský z roku 1811 včetně § 608 až 617 upravujících fideikomisární substituci. V soudní praxi se od roku 1991 často vyskytovaly případy, kdy se k restituci zestátněného bývalého substitučního jmění hlásili fideikomisní substituti nebo jejich potomci či nástupci. Fideikomisární substituce, stejně jako závěť, předpokládá totiž určitý okruh osob povolaných k dědění, ovšem s tím, že účinky nastávají při splnění určitých specifických podmínek. Takové soudní případy řešily soudy všech instancí a záležitosti s těmito spory spojené se opakovaně dostaly až na pořad jednání Ústavního soudu ČR. Už v roce 1995 Viktor Knapp ve svém článku v časopise Ad notam125 potvrzuje, že v souvislosti se soudním projednáváním restitucí došlo k jistému oživení fideikomisární substituce poté, co v našem právu v té době už skoro půl století neexistovala a rozhodování o ní už dávno nebylo tak běžné jako dříve. V návaznosti na konkrétní projednávané případy se proto zabýval rozborem znění § 859 platného občanského zákoníku s následujícím závěrem: „Závěr, který nám vyplývá ze smyslu i z textu § 859 odst. 2 ObčZ, je tedy ten, že, za předpokladu, že se podle § 859 odst. 1 v daném případě použije o. z. o., ustanovený fideikomisární substitut (náhradní dědic) je dědicem i po 31. 3. 1964, podstatný rozdíl od stavu před 1. 4. 1964 je však v tom, že přední dědic napříště není omezen ustanovením § 613 o. z. o. To znamená, že může s nabytou pozůstalostí volně disponovat a tím i popř. fideikomisární substituci de facto zmařit. Jinými slovy to znamená, že se fideikomisní substituce v důsledku § 859 odst. 2 ObčZ ex lege mění v tzv. substituci eius quo supererit, tzn. substituci k tomu, co z dědictví v okamžiku, kdy nastal casus substitutionis, z pozůstalosti zbylo (zbylo-li něco).“126 Z Knappovy poměrně rozsáhlé argumentace ve prospěch výše uvedeného závěru je z hlediska naší práce velmi zajímavá její následující část, která má i širší historickoprávní dopad: „Institut fideikomisární substituce bývá někdy odmítán jako pozůstatek feudálního práva. To je ovšem omyl spočívající v záměně pojmů. Z feudalismu pocházel rodinný fideikomis podle § 618 a n. o. z. o. Ten byl ale, jak už o tom byla zmínka, u nás zrušen roku 1924. Knapp, V. Poznámky o fideikomisární substituci. Ad notam. 1995, roč. 1, č. 5. Tamtéž, s. 113.
125 126
86 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199126
Zrušení institutu svěřenství v Československu po roce 1918
Fideikomisární substituce je na tom ‚kádrově hůř‘. Má svého předchůdce ve společnosti otrokářské, v římském právu. Tam ale mají své předky i jiné instituce našeho současného občanského práva a není jim to k necti. (Spíš naopak.) Špatný kádrový původ fideikomisární substituce ostatně nebrání ani právu německému (§ 2100 a n. BGB), ani právu rakouskému (§ 608 a n. ABGB), aby ji zachovaly dodnes.“127 V jiném případě potom Ústavní soud v nálezu ze dne 20. listopadu 1997 sp. zn. IV. ÚS 205/97 konstatoval, že na fideikomisární substituty dle § 608 obecného občanského zákoníku z roku 1811 je nutno pohlížet jako na osoby, jejichž věc přešla do vlastnictví státu. Dále se v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. března 2008 sp. zn. I. ÚS 274/04 výslovně uvádí toto: „Skutečnost, že určitá osoba odvozuje svůj restituční nárok od skutečnosti, že se jedná o potomka fideikomisárního substituenta oprávněné osoby, nesmí zhoršit její postavení ve vztahu k jiným, ve srovnatelné situaci se nacházejícím restituentům jen proto, že její předek v minulosti, za existence jiného státu a před nástupem totalitních režimů, nepoužil klasické závěti, ale jiný právní institut tehdy platného dědického práva. Nedostatečné vypořádání se s touto skutečností zakládá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 (Listiny základních práv a svobod).“ Ve stejném nálezu je uvedeno i tvrzení stěžovatele, že kdyby měl zákonodárce v době, kdy koncipoval zákon o mimosoudních rehabilitacích, větší znalost hmotného práva včetně institutu fideikomisární substituce, pak by se to projevilo i v samotném zákoně vhodnější formulací okruhu oprávněných osob. Příklad tvorby a aplikace restitučního zákona přesvědčivě ukazuje důležitost a potřebnost znalostí z oboru právních dějin, neboť také právní normy z minulosti a dříve používané právní instituty se za určitých okolností mohou stát živou součástí právního systému i v moderní době. Tuto kapitolu nyní uzavřeme citací ze závěru posledně uvedeného nálezu ÚS: „Nelze nevidět, že po listopadu 1989 došlo v Československu, nyní v České republice, k zásadním politickým a ekonomickým změnám, v jejichž důsledku byl zaveden nový hodnotový systém moderní demokratické společnosti, jehož pohledem je třeba vykládat nejen platné předpisy restituční, ale i staré právní normy, pokud dosud existují.“
Tamtéž.
127
87 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199126
Kapitola 3
3.2 Příklady vývoje vybraných svěřenství po roce 1918 Jak jsme již uvedli v předchozí kapitole, peněžní rodinné svěřenství hraběte Kolowrat-Krakovského bylo zřízeno již dne 22. ledna 1688 a patřilo k nejstarším pekuniárním fideikomisům v českých zemích. V roce 1835 bylo dále rozšířeno o svěřenství šperkové, které tvořil briliantový diadém, jeden pár briliantových náušnic, čtyři šňůry perel v počtu 345 kusů pravých perel se zlatou závorkou a tři topasy.128 Tyto šperky byly do svěřenství vloženy poslední vůlí Antonie hraběnky Kolowrat-Krakovské ze dne 31. října 1835, kterou uložila svému bratrovi Janu Karlu Krakovskému hraběti z Kolovrat, tehdejšímu držiteli peněžního svěřenství, aby tyto její skvosty ke svěřenství přidal za podmínky, že je bude mít právo nosit manželka prvního majorátního pána rodu. Šperky byly tedy určeny pro manželku toho čekatele, který další v pořadí nastoupí jako držitel tohoto rodinného fideikomisu. Poslední vůle byla naplněna a podle zřizovací listiny ze dne 30. května 1843 byly tyto skvosty přivtěleny do výše zmíněného peněžního svěřenství s tím, že pokud k těmto skvostům povolaná manželka neexistuje, nastává povinnost držitele uložit tyto skvosty do soudního uschování. V roce 1910 nastoupil Alexandr Kolowrat-Krakovský po smrti svého otce Leopolda jako držitel peněžního a šperkového svěřenství. Vedle toho se Ale xandr stal držitelem i reálného svěřenství Novohradských z Kolovrat, které bylo založeno v roce 1690 a jehož součástí bylo zejména panství Přimda a další majetek na Tachovsku. Dále rovněž převzal Kolowratský palác v Praze. Alexandr byl však svobodný, a neměl tedy ženu, která by mohla šperky držet a nosit, takže mu nastala povinnost uložit tyto skvosty do soudního depozita u Zemské banky v Praze. Tam byly svěřenské šperky uschovány až do dne 7. října 1918, kdy byly na základě usnesení soudu vydány za účelem jejich čištění proti peněžní vinkulaci Naděždě Kolowrat-Krakovské, matce Alexandra, která je převezla do Vídně. Po zřízení republiky svěřenský Zemský soud v Praze již v květnu 1919 žádal držitele fideikomisu, aby vyjmenované šperky byly uloženy zpět do depozita Zemské banky v Praze. Ve svém sdělení ze dne 22. května 1919 Alexandr Kolowrat-Krakovský informoval soud, že svěřenské šperky jsou uloženy u jeho matky ve Vídni, ale že mu situace neumožňuje dopravit je bez nebezpečí poškození, nebo dokonce ztráty zpět z Vídně do depozitního úřadu do Prahy. Tato Národní archiv ČR, Fideikomisní spisy fond 212, inv. č. 58, Dopis Zemskému soudu v Praze ze dne 19. 3. 1926, karton 510.
128
88 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199126