Kapitola 3
K určitému oživení institutu fideikomisární substituce došlo v důsledku přijetí zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který se vracel k vlastnickým vztahům do doby, kdy ještě platil obecný zákoník občanský z roku 1811 včetně § 608 až 617 upravujících fideikomisární substituci. V soudní praxi se od roku 1991 často vyskytovaly případy, kdy se k restituci zestátněného bývalého substitučního jmění hlásili fideikomisní substituti nebo jejich potomci či nástupci. Fideikomisární substituce, stejně jako závěť, předpokládá totiž určitý okruh osob povolaných k dědění, ovšem s tím, že účinky nastávají při splnění určitých specifických podmínek. Takové soudní případy řešily soudy všech instancí a záležitosti s těmito spory spojené se opakovaně dostaly až na pořad jednání Ústavního soudu ČR. Už v roce 1995 Viktor Knapp ve svém článku v časopise Ad notam125 potvrzuje, že v souvislosti se soudním projednáváním restitucí došlo k jistému oživení fideikomisární substituce poté, co v našem právu v té době už skoro půl století neexistovala a rozhodování o ní už dávno nebylo tak běžné jako dříve. V návaznosti na konkrétní projednávané případy se proto zabýval rozborem znění § 859 platného občanského zákoníku s následujícím závěrem: „Závěr, který nám vyplývá ze smyslu i z textu § 859 odst. 2 ObčZ, je tedy ten, že, za předpokladu, že se podle § 859 odst. 1 v daném případě použije o. z. o., ustanovený fideikomisární substitut (náhradní dědic) je dědicem i po 31. 3. 1964, podstatný rozdíl od stavu před 1. 4. 1964 je však v tom, že přední dědic napříště není omezen ustanovením § 613 o. z. o. To znamená, že může s nabytou pozůstalostí volně disponovat a tím i popř. fideikomisární substituci de facto zmařit. Jinými slovy to znamená, že se fideikomisní substituce v důsledku § 859 odst. 2 ObčZ ex lege mění v tzv. substituci eius quo supererit, tzn. substituci k tomu, co z dědictví v okamžiku, kdy nastal casus substitutionis, z pozůstalosti zbylo (zbylo-li něco).“126 Z Knappovy poměrně rozsáhlé argumentace ve prospěch výše uvedeného závěru je z hlediska naší práce velmi zajímavá její následující část, která má i širší historickoprávní dopad: „Institut fideikomisární substituce bývá někdy odmítán jako pozůstatek feudálního práva. To je ovšem omyl spočívající v záměně pojmů. Z feudalismu pocházel rodinný fideikomis podle § 618 a n. o. z. o. Ten byl ale, jak už o tom byla zmínka, u nás zrušen roku 1924. Knapp, V. Poznámky o fideikomisární substituci. Ad notam. 1995, roč. 1, č. 5. Tamtéž, s. 113.
125 126
86 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199126