98
Z A S TAV E N Í M É H O Ž I VO TA
Po křtu dítěte, asi 1980
O velikonoční noci slavíme v opatství tříhodinovou bohoslužbu, od čtvrt na jedenáct do tři čtvrtě na dvě v noci. Kostel je vždycky zaplněn do posledního místa. Nemáme dlouhé kázání, ale jen krátkou promluvu; vše ostatní je čistá liturgie. Na začátku pouze svíce, čtení, ticho a mnoho rituálů. „Dopřát si čas“, v tom je tajemství, které fascinuje tolik návštěvníků bohoslužby. Slavení bez velkého vysvětlování. Kázání vysvětlující Velikonoce je sice smysluplné, ale stejně důležité je, abychom jednou za čas slavili dlouhou bohoslužbu bez velkých výkladů.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199120
T émata
99
Já, ne-Já a obraz Boha Psychologové mají pravdu, říkají-li, že nejdřív musím Já posílit, než je nechám rozpustit. C. G. Jung má zato, že musím dospět od Já k bytostnému Já (Selbst), k vlastnímu středu, v němž budu prožívat své opravdové bytí (Wesen), ale nikoli už jen v egocentrickém zaměření na sebe. Ego znamená, že stojím ve středu a musím se potvrdit. Bytostné Já říká jen: „Smím být – jsem.“ Mystikové neříkají, že Já musí zmizet, nýbrž musí následovat touhu po splynutí s Bohem. Bůh pak už neslouží vlastnímu egu. Je totiž velké nebezpečí, které je často patrné u duchovně orientovaných lidí, že Boha zneužijí, aby sami sebe stavěli nad druhé, aby tak „nafoukli“ své Já. Jsem vždycky na pozoru, když někdo užívá příliš velká slova o smrti svého Já. Znám lidi, kteří si pro samo sebezřeknutí nevšimnou, jak jsou sebestřední a jak je jejich Já ve skutečnosti nafouknuté. C. G. Jung mluví o nebezpečí identifikace s archetypem. Když se mě někdo ptá, jestli jsem mystik, říkávám, že nikoli. Uznávám mystickou cestu, ale v mých očích je identifikace s obrazem mystika příliš nebezpečná, nebo se tak stavím do zajímavého, bezchybného nebo tajemného světla a vůbec si nemusím všimnout, jak do sebe promítám všechno možné a podivně se tak nafukuji. Říkají-li buddhisté, že Já, osoba, musí zmizet, namítám: Já, struktura Já, která chce „mít“, vlastnit, ta musí pryč, ale nikoli osoba. To rozplynutí se mi protiví – představa, že všechno je jedno – a myslím, že to odporuje i představě o lidské důstojnosti. Buddhisté ovšem vnesli do debaty prvek, nad nímž se musíme zamyslet. Apologeti, kteří trvají na pojmu Boží osoba, jsou občas malicherní. Bůh je osobní a také nadosobní. Musíme unést toto napětí a někdy je zcela legitimní, když někdo obhajuje neosobní, nadosobní charakter Boha. Vidí Boha jako lásku, která je prostě zde – a to je také legitimní. Už Romano Guardini mluvil o filozofii protikladu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199120
100
Z A S TAV E N Í M É H O Ž I VO TA
a C. G. Jung o polaritě. To je pro mě základní zákon. Vždycky, když něco obhajuji jako absolutní, zastírám pravdu. Když říkám: „Bůh není nic než energie“, je to podle mě nivelizace. Dogmatika znamená, že jsme otevřeni napětí a tajemství, že zůstaneme vstřícní touze po „zcela jiném“. Někdy je Bůh jakoby neosobní, ale nemohu ho brát jen jako takového, nýbrž také jako zcela jiného. Velmi často jsem o tom diskutoval s lidmi, kteří mluvili jenom o neosobním Bohu. Zlobí mě, když se Boží osoba vykládá pouze jako ústupek chudým a nevzdělaným lidem, kteří to prostě potřebují k životu. To zkrátka není pravda. Na tom je zase vidět, jak se samou neosobností ego nafukuje. Jiné téma, kterým se v této souvislosti zabývám, je téma „obrazu“. Vždy mluvím o „sebeobrazu“ a „Božím obrazu“. Na seminářích pro vedoucí pracovníky se s oblibou dotazuji, s jakým obrazem půjdou účastníci zítra do práce. Od tohoto obrazu se odvíjí, jak se budu cítit po celý den. Pro učitelku, která se do práce hrne s pocitem krotitele lvů, je práce dost náročná záležitost. Jiná představa je, že musíme plnit očekávání druhých a pořád musíme být dokonalí. Nebo že nejsem, jaký bych být měl, a proto musím pořád přemýšlet, co si o mně druzí myslí. To všechno jsou obrazy. A s jakým obrazem pohlížíme na svět? Platon říká, že vzdělání10 spočívá v tom, že si vštěpujeme božský obraz a díky obrazu přírody se na něj rozpomínáme. Poznávat přírodu není vůbec špatné. Často si vštěpujeme umělé obrazy: mnohé nemoci vznikají díky negativním obrazům, které neodpovídají naší přirozenosti – a je na místě otázka, jestli jsou obrazy, které jsme si vštípili bez Boží asistence, více uzdravující. Opravdu odpovídají naší povaze? Vždy zdůrazňuji, že každý člověk je jedinečný obraz, který si o něm udělal Bůh. Otázka zní, jak se tomuto Božímu obrazu přiblížit? Boží obraz nelze jen tak rozpoznat. Prvním krokem je zbavit se jiných obrazů: 10 Německy Bildung od Bild, obraz. (Pozn. překl.)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199120