z míry, že jsem nedokázal sledovat správně rytmus. Určitě si myslela, že jsem úplný tupec. Potom si musela na chvíli odskočit. Moc rád jsem to neviděl, ale bylo mi jasné, že těžko může jít dolů do sklepa. Nechal jsem ji tedy jít do patra a zůstal jsem stát na schodech, odkud bych viděl, kdyby tam prováděla nějaké kejkle se světlem (nepřidělal jsem prkna, to byla chyba). Okno bylo vysoko, věděl jsem, že tudy nevyleze, aniž bych ji slyšel, a také by musela skočit z pořádné výšky. Vtom vyšla ven a spatřila mě na schodech. „Copak mi nemůžete věřit?“ vybafla na mě. Ale ano, řekl jsem, o to nejde. Šli jsme zpátky do salónu. „O co tedy jde?“ Kdybyste mi teď utekla, mohla byste pořád ještě říkat, že jsem vás věznil. Ale jestliže vás odvezu domů, mohu říct, že jsem vás propustil. Je to hloupost, já vím, dodal jsem. Trochu jsem to ovšem na ni hrál. Byla to velmi spletitá situace. Podívala se na mě a pak řekla: „Pojďme si promluvit. Sedněte si tuhle vedle mě.“ Šel jsem si tedy k ní sednout. „Co hodláte dělat, až budu pryč?“ Na to nemyslím, odpověděl jsem. „Budete se chtít se mnou stýkat dál?“ To víte, že ano. „Už jste se rozhodl, že se natrvalo přestěhujete do Londýna? Uděláme z vás opravdu moderního a zajímavého člověka.“ Styděla byste se za mě před svými přáteli. Bylo to všechno neskutečné. Věděl jsem, že hraje komedii zrovna jako já. Rozbolela mě z toho hlava. Všechno samá lež. „Mám spoustu známých. A víte proč? Protože se za ně nikdy nestydím. Nejrůznější lidi. A vy mezi nimi ne98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198563