- xkrát verbálně nevybíravými slovy je mi dáváno na vědomí, že jsem ubožák, který nemá ve společnosti slušných lidí co dělat (podotýkám, že jsem byla vždycky zdravá, duševně i tělesně!!), - xkrát mě kolemjdoucí míjí a plivají, někteří na zem, někteří po mně (na veřejné ulici, ČSSR), - ve všech zaměstnáních jsem veřejně špiněna a pomlouvána, vysmívána, ponižována, snad kromě Pražských komunikací, kde se mnou jednají slušně - oficiálně. Bilance osobní: Jsem sexuální mrzák. Neschopná navázat a vytvořit kloudný lidský vztah. Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou: zabít sebe, nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto: OPLATÍM SVÝM NENÁVISTNÍKŮM. Kdybych odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro vás příliš laciné. A protože společnost je tak velký suverén, že není schopna sama sebe odsoudit, bývá souzena soukromě, někdy je potrestána, někdy jen šokována. Toto je můj rozsudek: Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo. Acta non verba. A nakonec mám jedno směšné přání. Páni novináři, prosím, oznamte to veřejnosti, nebo alespoň spisovateli Branaldovi, až bude psát příští knihu o dnešních zločincích. Děkuji. V Praze 7. 1973“
••• Acta non verba! Činy, nikoliv slova! Kde končí bezmocnost jedince... Ach Bože, jak lehce lze k slovní podpoře zlého, šíleně zlého činu využít velkých slov, podvědomě rezonujících s ještě jinými
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198540
a ještě většími slovy. Jak blízko je od „konce bezmocnosti jedince" k věhlasné „moci bezmocných" - pojmu, jímž ve všech možných směrech jiný člověk, než byla Olga Hepnarová, člověk jménem Václav Havel, započal zhruba v téže době svůj veřejný spor s bezectným režimem? Ale to už jsme někde úplně jinde. Vraťme se raději k okamžiku, kdy dokončený dopis ležel na stole v pokoji 502 malešického penzionu. Olga Hepnarová v něm u data vynechala místo pro aktuální doplnění, ale později zřejmě na tenhle dodatkový úkon zapomene - a dopis odejde v úterý za poledne tak, jak byl během víkendu připraven. „Místo libovolné", jak psala, bylo již zhruba vybráno. Datum též. Myslela na první všední den v týdnu...
Pondělí: odklad o čtyřiadvacet hodin Náhody si s námi pohrávají jako hráči s golfovým míčkem. Kolik asi lidí prošlo za pondělí 9. července 1973 třídou Obránců míru těsně nad Strossmayerovým náměstím, kolik lidí tu čekalo na tramvaj, kolik se jich zastavilo u některé z výloh. Těm všem byla nabídnuta šance k životu. A jiným, kteří shodou řetězce náhod nepřijdou do těchto míst v pondělí, ale až v úterý, byla šance v podobě práva všech práv, práva na život, odňata. K čertu s golfovými míčky! K čertu s křiváckou nadvládou náhod!
••• 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198540
Svědecké útržky / ... vyrazil bych s ní dveře (Karel V.)
„ ... Pokud by byl na mém místě kdokokoli jiný, jednal by stejně. Nejsem v oboru žádný začátečník a funkci technika v půjčovně nákladních automobilů, která spadá pod Pražské dopravní středisko a sídlí v hostivařské Kutnohorské ulici, jsem převzal už v roce 1970. Poprvé k nám to děvče přišlo v pondělí. Bylo asi deset hodin dopoledne. Začal jsem se jí jako zákaznici věnovat, a musím říci, že bych si pamatoval vše, o čem jsme hovořili, i kdyby se potom nestalo nic mimořádného, protože k nám chodí hlavně muži a už samotný příchod mladé ženy je čímsi nevšedním. Působila zcela běžně, žádné rozčilení či napětí jsem na ní nepozoroval. Oznámila, že by k odvozu věcí na chatu, vzdálenou třicet kilometrů od Prahy, potřebovala na dva dny zapůjčit náklaďák. Informoval jsem ji, že nabízíme pouze vozy Praga RN, a zažertoval jsem otázkou, zda by s tak velkým autem uměla vůbec jezdit. Dala sice najevo, že na žerty moc není, ale jako člověku od auťáků se mi líbilo, když mne skoro až pyšně usadila prohlášením, že je řidičkou z povolání a u Pražských komunikací jezdí s cisternou 706, která dokonce nemá ani posilovač řízení. Pak už jsem nic nemítal a jen jsem jí vlastně jako kolegyni z branže a trochu proti zájmům vlastního podniku vypočítal, že při vypůjčení vozu na dva dny k tak krátkému odvozu by jí to vyšlo zbytečně draho, asi na tisíc korun a nějaké drobné. ‚Uvažujte o tom,‘ řekl jsem jí. ‚Dobrá, asi máte pravdu,‘ rozhodla se po chvíli přemýšlení. ‚Vezmu si tedy náklaďák pouze na jeden den. Ale chci ho hned.‘ V tom jsem jí nemohl vyhovět. ‚Kdepak, nemám tu teď ani kolo,‘ sdělil jsem jí tak, jak jsme zvyklí o tom mezi sebou hovořit. ‚Víte co, přijďte zítra,‘ navrhl jsem, když jsem se podíval do papírů.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198540