Annick Cojean
byly v pořádku, každou chvíli mě mohli sebrat. Nic jsem nebudovala. A pak zavolal Hišám. Jeho jméno na displeji mi dodalo naději. Myslel na mě v okamžiku, kdy jsem se dostala na dno. „Kdy přijedeš?“ zeptala jsem se. „Potřebuju tě!“ „Nikdy, slyšíš? Nikdy! Ani jsi nebyla schopná být mi věrná!“ Byla jsem z toho na dně. A zavolala jsem matce: „Všechno je to tvoje chyba! Můj život je hotové fiasko. Jsem vyřízená, maminko. Vyřízená! Nevím, jak na to, komu věřit, kam jít. Jsem ztracená. A to všechno kvůli tobě.“ „Kvůli mně?“ „Neodjela bych, kdybys přijala Hišáma!“ „Ale Surajjo, neříkej hlouposti! Vrať se domů. Francie ti nevyhovuje. Vrať se k nám.“ Myšlenka na návrat do Libye mi vůbec nepřišla na mysl. Vrátit se? Ale já jsem nebyla turistka! Ani dobrovolná imigrantka! Byla jsem na útěku! A hledal mě jeden z nejmocnějších mužů světa! Marně jsem si vylévala zlost na mamince, skutečným důvodem mého odjezdu byl Kaddáfí. „Návrat by byl strašně riskantní, mami! Přijeli by si pro mě. Nikdy mě nenechají na pokoji.“ „Nějak už si poradíme, abychom tě ukryli. Tatínek měl problémy, ale budeš žít se mnou v Syrtě. Hledali tě hlavně na začátku, ale zdá se, že se uklidnili. Nechci, abys byla v Paříži nešťastná.“ A tak jsem se v několika vteřinách rozhodla. Nerozvážně a ve chvíli, kdy jsem byla smutná. Neuměla jsem ve Francii žít. Ta země mě fascinovala, ale nevyhovovala mi. Ani jsem neznala žádné Francouze! Šla jsem za Wardou, a ta se mnou souhlasila. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198275
Kořistí v Kaddáfího harému
Ale upozornila mě, že moje vízum už neplatí a na letišti budu muset zaplatit obrovskou pokutu. A aby mi ten proces ulehčila, zavolala jednomu kamarádovi, policajtovi na letiště RoissyCharles-de-Gaulle. Za tři dny ode mě dostal 1500 eur, které jsem si předem připravila, aby mi nezakázali návrat do Francie. Tak jsem to alespoň pochopila. Ještě štěstí, že mi maminka poslala 2000 eur. Zpátky do Libye jsem letěla 26. května 2010. A jen velmi nalehko. V zavazadle jsem měla něco málo oblečení, žádnou knížku, žádnou fotku. Nic mi jako památka na těch patnáct měsíců strávených ve městě světel nezůstalo. Ani portrét, který mi udělal kreslíř jednou na jaře u Eiffelovky. Ten si Ádel nechal na památku.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198275
10 TĚŽKOSTI Na letišti v Tripolisu na mě nikdo nečekal. Dala jsem si dobrý pozor, abych o svém návratu nikomu neřekla. V příletové hale nebyl nikdo známý. Nikdo se na mě podezřele nedíval, ani vojáci či policisté. Vracela jsem se inkognito. V Báb al-Azízíje už asi nebyli tak ve střehu. Zavolala jsem Hišámovi. Byl překvapený. „Ty jsi zpátky? V Libyi? Zůstaň tam, kde jsi, vyzvednu tě!“ Přijel rychle se dvěma kamarády v terénním autě. Vystoupil s úsměvem a vzal mi tašku. Nepřicházelo v úvahu, abychom si na veřejnosti vylévali své city nebo se objali. Ale dívala jsem se na něj a znovu v něj získala důvěru. Trochu přibral a vypadal o něco starší než v mých vzpomínkách, což ve mně vyvolávalo ještě větší důvěru. Namířili jsme si to k téže chatce, kterou nám už jednou půjčil jeden z jeho kamarádů, a všechno jsme si vysvětlili. Mluvil tvrdě o zklamání, které jsem mu připravila, když jsem v Paříži bydlela s jiným mužem. „Byl to ale jenom přítel!“ naléhala jsem. „Přátelství mezi mužem a ženou není možné!“ To bylo typicky libyjské! Pak mi vyprávěl, že lidé z Báb al-Azízíji ho u rodičů hledali. A že zavřeli jeho bratra, když byl mezitím v Tunisku. Že se stali cílem různých útoků: výhružek smrtí, odposlouchávání telefonů, pronásledování. V práci jej udali a za náš vztah, který se trochu rozkřikl, získal nálepku „milenec Kaddáfího děvky“. I jeho nejbližší přátelé mu to vymlouvali: přece si nevezmeš couru! 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198275