Annick Cojean
byly v pořádku, každou chvíli mě mohli sebrat. Nic jsem nebudovala. A pak zavolal Hišám. Jeho jméno na displeji mi dodalo naději. Myslel na mě v okamžiku, kdy jsem se dostala na dno. „Kdy přijedeš?“ zeptala jsem se. „Potřebuju tě!“ „Nikdy, slyšíš? Nikdy! Ani jsi nebyla schopná být mi věrná!“ Byla jsem z toho na dně. A zavolala jsem matce: „Všechno je to tvoje chyba! Můj život je hotové fiasko. Jsem vyřízená, maminko. Vyřízená! Nevím, jak na to, komu věřit, kam jít. Jsem ztracená. A to všechno kvůli tobě.“ „Kvůli mně?“ „Neodjela bych, kdybys přijala Hišáma!“ „Ale Surajjo, neříkej hlouposti! Vrať se domů. Francie ti nevyhovuje. Vrať se k nám.“ Myšlenka na návrat do Libye mi vůbec nepřišla na mysl. Vrátit se? Ale já jsem nebyla turistka! Ani dobrovolná imigrantka! Byla jsem na útěku! A hledal mě jeden z nejmocnějších mužů světa! Marně jsem si vylévala zlost na mamince, skutečným důvodem mého odjezdu byl Kaddáfí. „Návrat by byl strašně riskantní, mami! Přijeli by si pro mě. Nikdy mě nenechají na pokoji.“ „Nějak už si poradíme, abychom tě ukryli. Tatínek měl problémy, ale budeš žít se mnou v Syrtě. Hledali tě hlavně na začátku, ale zdá se, že se uklidnili. Nechci, abys byla v Paříži nešťastná.“ A tak jsem se v několika vteřinách rozhodla. Nerozvážně a ve chvíli, kdy jsem byla smutná. Neuměla jsem ve Francii žít. Ta země mě fascinovala, ale nevyhovovala mi. Ani jsem neznala žádné Francouze! Šla jsem za Wardou, a ta se mnou souhlasila. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198275