a tryskem vyrazila ulicí pryč. Sprintovala jsem, co mi síly stačily. Policajta to na okamžik vyvedlo z míry, udělal pár kroků mým směrem, ale pak se zastavil, očividně chtěl mít dav pod kontrolou. Pokud jsem byla mimo dohled, bylo to z jeho hlediska jen dobře. Běžela jsem dál, a když jsem dorazila na roh ulice, uslyšela jsem, jak dav za mnou propukl v ohavný, nenávistný řev. Zmocnila se mě opravdová panika, jelikož jsem věděla, že za pár minut bude celý prostor plný odpočatých pořádkových policistů. Pokračovala jsem v běhu s vypětím všech sil, vrhala se z jedné ulice do druhé a bála se ohlédnout. Nakonec, asi po čtvrthodině, jsem zjistila, že běžím podél dlouhé kamenné budovy. Nevím, jestli mě někdo pronásledoval, ale kousek přede mnou se najednou otevřely dveře a já do nich vběhla. Na prahu stál hubený mužík s brýlemi a bledým obličejem, ustoupil mi, jak jsem kolem něj proklouzla, a zděšeně se na mě zadíval. Ocitla jsem se v místnosti, která vypadala jako nějaká kancelář – malý prostor s třemi nebo čtyřmi psacími stoly a se spoustou papírů a knih. „Sem nemůžete,“ upozornil mě muž netrpělivě. „Tohle je knihovna.“ „Pro mě za mě, může to být klidně guvernérovo sídlo,“ odsekla jsem a držela se za břicho, jak jsem se snažila popadnout dech. „Jednou jsem uvnitř a ven mě nikdo nedostane.“ „Budu to muset nahlásit,“ prohlásil povýšeným, nedůtklivým tónem. „Takhle sem nemůžete vrazit. Tohle je knihovna a bez povolení sem nikdo nesmí.“ Byla jsem tak vyvedená z míry jeho svatouškovským postojem, že jsem nevěděla, co na to říct. Byla jsem 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197962
vyčerpaná, úplně na dně, a tak místo abych se s ním dohadovala, prostě jsem do něho vší silou strčila, až upadl na podlahu. Byla to hloupá reakce, ale nedokázala jsem se ovládnout. Když padal na zem, brýle mu odletěly stranou a já byla na okamžik v pokušení rozšlápnout mu je botou. „Nahlaste mě, jak je vám libo,“ oznámila jsem mu. „Ale já se odtud nehnu, leda by mě někdo vytáh násilím.“ A než stačil vstát, otočila jsem se a proběhla dveřmi na opačném konci místnosti. Dostala jsem se do velké haly, rozlehlé a impozantní, s vysokým stropem s kopulí a mramorovou podlahou. Nečekaný rozdíl mezi stísněnou kanceláří a tímhle obrovským prostorem bral dech. Vlastní kroky se mi vracely ozvěnou a já měla pocit, že se od stěn odráží i můj dech. Sem a tam přecházelo halou několik skupinek lidí, tiše si mezi sebou povídali a působili dojmem, že hovoří o vážných věcech. Když jsem vtrhla do místnosti, hodně hlav se ke mně otočilo, ale byl to jen reflex, vzápětí se zase odvrátili. Prošla jsem kolem těch lidí tak klidně a nenápadně, jak jsem dokázala, klopila jsem oči k podlaze a předstírala, že vím, kam jdu. Asi po deseti metrech jsem uviděla schodiště a vydala se po něm nahoru. Tak jsem se poprvé v životě ocitla v Národní knihovně. Byla to úžasná budova – s portréty guvernérů a generálů na stěnách, s řadami sloupů v italském stylu a překrásným vykládaným mramorem – jedna z nejvýznamnějších staveb ve městě. Ale jako všechno zde měla i Národní knihovna nejlepší léta za sebou. Strop ve druhém patře byl propadlý, sloupy narušené a popraskané, všude se válely knihy a papíry. Pořád 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197962
jsem narážela na skupinky diskutujících lidí – uvědomila jsem si, že jsou to převážně muži –, ale nikdo mi nevěnoval sebemenší pozornost. Za řadou kukaní s telefonními automaty jsem našla dveře potažené zelenou kůží, které vedly na další schodiště. Vyrazila jsem po schodech nahoru do dalšího podlaží a tam se vydala dlouhou chodbou s nízkým stropem a spoustou dveří po obou stranách. V chodbě nikdo nebyl a zpoza dveří nebylo slyšet žádné zvuky, a tak jsem došla k závěru, že místnosti jsou prázdné. Zkusila jsem první dveře vpravo otevřít, ale byly zamčené. Další taky. Zato třetí dveře se proti mému očekávání otevřely. Uvnitř sedělo kolem dřevěného stolu pět nebo šest mužů a naléhavými, vzrušenými hlasy o něčem debatovali. Byla to holá místnost bez oken, ze stěn opadávala zažloutlá malba a ze stropu kapala voda. Všichni muži byli vousatí, na sobě měli černé obleky a na hlavách klobouky. Jejich přítomnost mě tak zaskočila, že jsem krátce vyjekla a začala dveře zase zavírat. Jenže nejstarší z nich se ke mně otočil od stolu a nádherně se na mě usmál – byl to tak vřelý a laskavý úsměv, že jsem zaváhala. „Můžeme pro vás něco udělat?“ zeptal se. Měl těžký přízvuk (u i a protahoval a r vyslovoval drnčivě), ale nedokázala jsem určit, odkud pochází. Můůžeme prro váás něco úúdělat? Pak jsem se mu podívala do očí a rázem mi to bylo jasné. „Myslela jsem, že všichni židi jsou mrtví,“ zašeptala jsem. „Pár nás zbylo,“ poznamenal a znovu se usmál. „Víte, není tak snadné se nás zbavit.“ „Taky jsem Židovka,“ zabreptala jsem. „Jmenuju se Anna Blumová a přijela jsem sem z hodně velký 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197962