a tryskem vyrazila ulicí pryč. Sprintovala jsem, co mi síly stačily. Policajta to na okamžik vyvedlo z míry, udělal pár kroků mým směrem, ale pak se zastavil, očividně chtěl mít dav pod kontrolou. Pokud jsem byla mimo dohled, bylo to z jeho hlediska jen dobře. Běžela jsem dál, a když jsem dorazila na roh ulice, uslyšela jsem, jak dav za mnou propukl v ohavný, nenávistný řev. Zmocnila se mě opravdová panika, jelikož jsem věděla, že za pár minut bude celý prostor plný odpočatých pořádkových policistů. Pokračovala jsem v běhu s vypětím všech sil, vrhala se z jedné ulice do druhé a bála se ohlédnout. Nakonec, asi po čtvrthodině, jsem zjistila, že běžím podél dlouhé kamenné budovy. Nevím, jestli mě někdo pronásledoval, ale kousek přede mnou se najednou otevřely dveře a já do nich vběhla. Na prahu stál hubený mužík s brýlemi a bledým obličejem, ustoupil mi, jak jsem kolem něj proklouzla, a zděšeně se na mě zadíval. Ocitla jsem se v místnosti, která vypadala jako nějaká kancelář – malý prostor s třemi nebo čtyřmi psacími stoly a se spoustou papírů a knih. „Sem nemůžete,“ upozornil mě muž netrpělivě. „Tohle je knihovna.“ „Pro mě za mě, může to být klidně guvernérovo sídlo,“ odsekla jsem a držela se za břicho, jak jsem se snažila popadnout dech. „Jednou jsem uvnitř a ven mě nikdo nedostane.“ „Budu to muset nahlásit,“ prohlásil povýšeným, nedůtklivým tónem. „Takhle sem nemůžete vrazit. Tohle je knihovna a bez povolení sem nikdo nesmí.“ Byla jsem tak vyvedená z míry jeho svatouškovským postojem, že jsem nevěděla, co na to říct. Byla jsem 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197962