Mračno prachu teX dospělo na vrcholek dun a zmizelo v mlčenlivém nekonečnu pouště. Bruta se pokusil vystrnadit mrak prachu ze své mysli, ale bylo to totéž, jako kdybyste se pokoušeli vylít kbelík plný vody pod vodou. V téhle části pouště nikdo nepřežije. To nebyly jen nekonečné písečné duny a vedro. Ve žhavém srdci pustiny se skrývaly takové hrůzy, že se mu vyhýbaly i kmeny šílených nomádů. Oceán bez vody, hlasy bez úst… Což ovšem neznamenalo, že nejbližší budoucnost také neukrývala nejrůznější hrůzy… Bruta už moře viděl, i když Omniánci něco takového příliš rádi neviděli. Možná že to bylo proto, že okolní pouště skrývaly mnoho nebezpečí a překonávaly se podstatně hůře než moře. V každém případě držely lidi pěkně pohromadě. Ale někdy byly pouště skutečný problém, a pak nezbývalo nic jiného než cestovat po moři. Z’le-Y’sen nebylo nic než pár chatrčí kolem kamenného přístaviště, kde kotvila triréma, na jejímž stěžni vlála svatá korouhev. Když cestovala Církev, cestovali většinou velmi staří lidé, což znamenalo, že když cestovala Církev, cestovalo se ve velkém stylu. Výprava zastavila na pahorku a shlížela na loX. „Zpohodlněli jsme a změkli,“ řekl Vorbis. „To se s námi stalo, Bruto.“ „Ano, otče Vorbisi.“ „A tak jsme se otevřeli zhoubným vlivům. Moře, Bruto. Omývá pohanská pobřeží a vyvolává nebezpečné myšlenky. Lidé by neměli cestovat, Bruto. U nás, ve Středu, tam je pravda. Jakmile začneš cestovat, vplíží se ti do mysli hříšné pochybnosti.“ „Ano, otče Vorbisi.“ Vorbis si povzdechl. „Za dnů Janeradových jsme se plavili v člunech zhotovených z kůží a pluli tam, kam nás nesly boží větry. Tak by měl cestovat svatý muž.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197795
V Brutově mysli na okamžik vzplála jiskřička odporu, která mu našeptávala, že on osobně je ochoten riskovat jistou drobnou změkčilost, pokud mu umožní cestovat tak, že mezi vlnami a jeho nohama budou místo tenké kůže dvě bytelné paluby. „Slyšel jsem, že se Janerad kdysi plavil na ostrov Erebos na mlýnském kameni,“ odhodlal se Bruta k dalšímu rozhovoru. „Nic není nemožné pro silného ve víře,“ přikývl Vorbis. „Jo? A zkusil jste někdy rozškrtnout sirku o kus sulcu, člověče?“ Bruta ztuhl. Bylo přece nemožné, aby Vorbis ten hlas neslyšel. Hlas želvy se rozléhal zemí. „Co je to za chytráka?“ „Kupředu,“ přikázal Vorbis. „Vidím, že náš přítel Bruta už se nemůže dočkat okamžiku, kdy stane na palubě.“ Jeho kůň vykročil. „Kde jsme? Kdo je to? Je tady horko jako v pekle a věř, že vím, o čem mluvím.“ „TeX nemůžu mluvit,“ sykl Bruta. „To zelí tady smrdí jako močál! Budiž salát! Budiž kus melounu!“ Koně dorazili na molo a muži je jednoho po druhém vyváděli po můstku na loX. V té době se už proutěná schránka otřásala. Bruta kolem sebe neustále vrhal provinilé pohledy, ale jak se zdálo, nikdo si ničeho nevšiml. Navzdory jeho velikosti bylo velmi snadné si Bruty nevšimnout. Prakticky každý měl mnohem důležitější věci na práci než si všímat někoho, jako byl Bruta. Přestal si ho všímat dokonce i Vorbis a dal se do řeči s kapitánem. Bruta si nakonec našel místo nedaleko toho špičatého konce, kde mu jedno z vyčnívajících dřev, na kterém byly připevněny plachty, poskytlo určité soukromí. Pak s určitou obavou otevřel proutěnou schránku. Želva na něj promluvila z hlubin svého krunýře. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197795
„Nějací orlové v dohledu?“ Bruta prozkoumal oblohou. „Žádní.“ Z krunýře vystřelila hlava. „Ty –“ začala. „Nemohl jsem s tebou mluvit!“ bránil se Bruta. „Celou tu dobu kolem mě byli lidé! Nemohl bys… třeba číst slova v mé hlavě? Nedokážeš číst mé myšlenky?“ „Myšlenky smrtelníků nejsou zdaleka tak jednoduché,“ utrhl se na něj Om. „To si myslíš, že je to jako číst slova, která se objevují na obloze? Pch! Je to stejné, jako kdyby ses pokoušel rozmotat chomáč mořských řas. Úmysly, ano. Emoce, ano. Ale ne myšlenky. VždyS většinou nevíš ani ty sám, co si myslíš, jak bych to tedy mohl poznat já.“ „Protože ty jsi Bůh,“ odpověděl Bruta s přesvědčením. „Hlubokles, kapitola LVI, verš 17: On zná každý kout lidské mysli, kteráž pro něj nemá tajemství.“ „To řekl ten s těmi zkaženými zuby?“ Bruta svěsil hlavu. „Poslyš,“ řekla želva, „jsem, co jsem. Když si lidi myslí něco jiného, nic s tím nenadělám.“ „Ale věděl jsi o mých myšlenkách… tam… v zahradě,“ zamumlal Bruta. Želva zaváhala. „To bylo něco jiného,“ řekla nakonec. „To nebyly obyčejné myšlenky. To byla vina.“ „Věřím ve Velkého boha Oma a v jeho spravedlnost,“ řekl Bruta. „A budu věřit, aS cokoliv řekneš a čímkoliv budeš.“ „To rád slyším,“ řekla želva nadšeně. „Tu myšlenku si ulož do paměti. Kde jsme?“ „Na lodi,“ řekl Bruta. „Plujeme po moři. A houpeme se.“ „Cestujeme do Efebe po moři? Copak se jim nelíbí na poušti?“ „Nikdo nemůže přejít poušS. Nikdo nedokáže žít v poušti.“ „Já to dokázal.“ „Je to jen krátká plavba, na několik dní.“ Brutův žaludek se 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197795