JESS WALTER ■ 106
A vtom Dave vyprskne smíchy. „Jen si z tebe dělám srandu,“ řekne. Prsty mám pořád ještě na knoflících kalhot. „Ty vole,“ ozve se zklamaný Jamie, „se mi fakt nechce věřit, že bys mu klidně dovolil, aby ti čuměl do prdele. Seš vadnej? Nějakej exhibicionista přes prdel?“ Košili mám sundanou, dva knoflíky od kalhot rozepnuté a jsem naprosto šokovaný. „Takže se mi nemusíš… já se nemusím svlíkat?“ „Jak jsem říkal,“ poznamená Dave. „Lidi donutíš k čemukoli.“ Obléknu si košili, zapnu si kalhoty a všichni se znovu posadíme. Pak Dave zvedne kufřík a položí si ho do klína. „Jamie tvrdil, že potřebuješ něco na bolest.“ „Ehm, jo.“ Natáhnu se ke kabátu, v němž mám peníze. „Devět tisíc dol –“ „Hej, hej, hej!“ přeruší mě Dave. „Neptal jsem se, kolik toho chceš.“ Zvedne ruku, aby mě zarazil. „Moment… ty máš ty prachy tady?“ „No, jo.“ „Tak zaprvé – já hotovost nepřijímám. A zadruhé –“ Podívá se na Jamieho, zavrtí hlavou a pak znovu upře oči na mě. „Ty sis vzal devět táců na schůzku s někým, koho ani neznáš?“ „Co dybysme tě chtěli vokrást, Papučáři?“ prohodí Jamie. Poškrábu se na hlavě a stydím se, že mě to nenapadlo. „A kdybychom tě oškubali? Šel bys na policii a řekl, že tě natáhli při nákupu drog?“ doplní ho Dave. Zaťuká mi na hlavu. „Chlape, pokud se mnou chceš obchodovat, tak musíš myslet.“ „Já… promiň,“ řeknu. Kouknu na Jamieho, který dělá stejný obličej jako někdy Teddy, když ho vezu do školy nebo na bruslení nebo kamkoli jinam: Prosím tě, tati, přestaň mě ztrapňovat. „Hele, já tohle obvykle nedělám.“ „To vysvětluje, proč si myslíš, že můžeš jen tak jít a koupit si toho rovnou kilo.“ „Podívej,“ spustím, „vážně mě to mrzí. Jen se pokouším splašit trochu peněz a mám pár přátel, kteří by ode mě mohli trochu –“ „Hej hej hej!“ přeruší mě opět Dave a zacpe si uši. „Nikdy mi neříkej, kolik toho chceš nebo co s tím hodláš dělat. Mě zajímá jedině to, co máš za nemoc.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197780