KONEC ŠŤASTNÝCH ČASŮ
u
97
Co se týče střelby náboji místo jedním torpédem, vysvětlil to Lüth ve své knize. Polovina jeho posádky byla od poslední plavby nováčky a většina měla nedostatečný výcvik. Zoufale nějaký potřebovali a Notre Dame du Chatelet poskytovala perfektní příležitost pro dělostřelecké cvičení. „Zavolal jsem Beckera na palubu,“ napsal Lüth, „a dal jsem mu půl hodiny na přípravu,“ to znamená na to, aby přidělil k dělům obsluhy, poučil je a připravil na cvičné střelby. Půl hodiny, to byla téměř pohoda. Ponorce U-43 nehrozilo žádné nebezpečí. Lüth věděl, že Notre Dame du Chatelet na něj nevystřelí, a že může svého času po libosti využít. Ale cvičná střelba, kterou si patrně představoval Becker, rychlý, spořádaný dril, se okamžitě změnila na nedisciplinovaný střelecký ohňostroj. Lüth nestál o cvičnou střelbu, a pokud ano, tak si to rychle rozmyslil. Jeho posádka ho nezajímala. Jak jsme viděli, když jeden z jejích členů spadl v průběhu útoku přes palubu, rozzuřilo ho, že jedna obsluha děla zastavila palbu, aby ho zachránila. Lüthovým jediným cílem bylo potopit Notre Dame du Chatelet. Musel ji zničit – bez ohledu na vyplýtvanou munici, bez ohledu na to, že zůstávat na hladině ve vzdálenosti pět set metrů od hořící lodě, se všemi děly v činnosti bylo to samé jako střílet signální rakety a stepovat přitom na zádi. Takové pekelné soustředění vyvolává obraz pyromana při požáru ve skladišti, a ne kapitána na velitelském můstku válečného plavidla. Tyto úvahy nejsou diktovány snahou odsuzovat Lüthovo jednání. Většina historiků se zdráhá vyslovovat morální soudy nad amorálními činy v bitvách („nelze to hodnotit, když člověk sám nebyl přítomen“). Spíše jsou diktovány zvědavostí. Až dosud se Lüth projevoval jako profesionální a vcelku zdrženlivý velitel – možná poněkud bezcitný, ale ne nějak výjimečně, poněkud výstřední při své první plavbě, ale jinak odpovědný. Dnešního dne se však na můstku objevil jiný, daleko divočejší Lüth. A co je ještě podivnější, nový Lüth zmizel téměř okamžitě po potopení oběti, aby se neobjevil celá léta. Celkem vzato, je to zajímavá hádanka. Zmíněná plavba však naneštěstí není vzpomínána v souvislosti s touto temnou stránkou Lüthovy povahy ani v souvislosti s potopením Notre Dame du Chatelet a se smrtí její posádky. Připomíná se v souvislosti s Bismarckem. Válka na moři dala vzniknout mnoha pohnutým příběhům, románům stejně tak jako dílům literatury faktu: Kruté moře, HMS Ulysses
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197736
98
u
PONORKOVÉ ESO
a Ponorka; bitva v ústí řeky River Plate, plavba přepadové lodi Atlantis, bláznivý úprk bitevních lodí Scharnhorst a Gneisenau do bezpečí průlivem La Manche, zničení konvoje PQ 17 a potopení Royal Oak. Existuje však jedinečný námořní příběh, který rozněcuje fantazii daleko více než všechny předchozí. Je to historie bitevní lodi Bismarck. Ponorka U-43 se mohla stát součástí tohoto nesmrtelného příběhu. Jaká jen plavba to mohla být… Ale osud, palivo a královské námořnictvo rozhodly jinak. Únik obrovské německé bitevní lodě Bismarck z baltského moře do Atlantského oceánu s kódovým označením Rheinübung (Cvičení na Rýnu) byl plánován již nějakou dobu. V březnu a dubnu 1941, po úspěších německých válečných a přepadových lodí na námořních trasách, dostaly tyto plány přesnou podobu a 19. května Bismarck opustil Gotenhafen. Devítidenní „cvičení na Rýnu“ začalo. Admirál Günther Lütjens, velitel operujícího loFstva, souhlasil s Karlem Dönitzem, že za vhodných podmínek by mohly mít ponorky velký, dokonce klíčový význam. Dönitz by neuvolnil během Rheinübung žádnou ze svých ponorek z rutinních plaveb (úkolem ponorek bylo potápět lodě), ale přesto nabídl Lütjensovi a jeho štábu úplné informace o rozmístění všech ponorek pro všechny případy, a za tím účelem přidělil jednoho ze svých důstojníků na palubu Bismarcka na dobu průlomu z obklíčení.9 Jak se ukázalo později, vrchní velitelství ponorkového loFstva nemělo možnost poskytnout akci „rýnské cvičení“ přímou podporu až do odpoledne 24. května, kdy na sebe Bismarck upoutal v Dánském průlivu britské domovské loFstvo a potopil křižník Hood. Jakmile šel Hood ke dnu, Lütjens vyrazil na jih a pustil se do pronásledování bitevní lodě Prince of Wales a jejích dvou doprovodných křižníků Suffolk a Norfolk. Požádal potom, aby před jeho svazem byla vytvořena ponorková bariéra. Záměr byl jednoduchý: Bismarck propluje uzávěrou bezpečně, ale jeho pronásledovatelé budou po jejím překročení potopeni. Ponorka U-43 vykonávala 22. května obvyklou hlídkovou činnost. Lüth právě přijal z ponorky U-111 zprávu o konvoji, který směřuje na sever, a pustil se do pronásledování. Večer téhož dne ve 22 hodin obdržel z velitelství přípravný signál, který mu nařizoval připojit se k Lütjensově bariéře, která se prostírala od jižního cípu mysu Farewell 200 mil jihovýchodním směrem. Rozkaz připojit se k bariéře dostaly také ponorky U-46 (Engelbert Endrass), U-66 (Richard
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197736
KONEC ŠŤASTNÝCH ČASŮ
u
99
Zapp), U-93 (Claus Korth), U-94 (Herbert Kuppisch) a U-557 (Ottokar Paulssen). Tato plavidla představovala hrozivé seskupení. Všichni jejich velitelé se brzy stanou esy, všichni s výjimkou Paulssena nakonec získají rytířský kříž. A jedna z jejich ponorek si patrně přidá další vlaječku ke svým trofejím, pokud Bismarck přiláká své pronásledovatele dostatečně blízko. Dne 23. května v 19.40 vyslal Bismarck poprvé signál, že potopil Hooda, a že zamýšlí proplout ponorkovým pásmem za svítání. Ponorky byly seřazeny, vyčkávaly a pozorovaly. Události však neprobíhaly podle jejich plánů. Během večera 24. května se bitevní lodi Prinz Eugen podařilo oddělit a uniknout na jih. Krátce po půlnoci se Bismarck ztratil z radarových monitorů Suffolku. Lütjens už nesměřoval západním směrem k ponorkové bariéře, ale otočil se místo toho jihovýchodním směrem. V důsledku bitvy s bitevními loděmi Hood a Prince of Wales měl nebezpečně málo paliva, a tak se rozhodl doplout do Brestu, ležícího na nejzápadnějším výběžku Bretaně. Jeho manévr zůstal překvapivě utajen nepříteli několik hodin. Ještě podivnější je, že o tom sám nevěděl, a vysílal informace o poloze Bismarcku do Berlína ve dvou dlouhých relacích. V rozmezí čtyřiadvaceti hodin měla německá bitevní loF v patách polovinu britského loFstva a plula plnou parou do Francie. Byl to zoufalý závod o život a Bismarck jej prohrál. Nálet torpédových bombardovacích letadel typu Swordfish, startujících z paluby letadlové lodi Ark Royal, který se uskutečnil večer 26. května, měl úspěch. Jedno torpédo zasáhlo kormidlo a zasadilo tak lodi smrtelný úder. Byla v pasti a odsouzena k zániku. Když Bismarck změnil 25. května kurs, ponorková bariéra ztratila pochopitelně smysl. Posádka U-43, nahrnutá kolem rádia, mohla jenom naslouchat jeho signálům, které mizely v dálce. „Byl jsem v místnosti spojařů,“ vzpomíná radiooperátor Herbert Krutschkowski. „Slyšel jsem to. Bismarck hlásil zásah a poškozené kormidlo. Potom oznámili, že už nedokážou plout vpřed, že se pohybují v kruzích… Nemohli jsme připlout dostatečně blízko, abychom mohli kohokoliv zachránit.“10 Jediná ponorka, která se mohla v těchto posledních chvílích k Bismarcku připojit, byla U-556, které velel Herbert Wohlfahrt, ale ta už neměla žádná torpéda. Večer předtím kolem ní propluly plnou parou jak Ark Royal, tak Renown, které pronásledovaly Bismarcka.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197736