Brzy se ocitl před párem lesklých očí, které se na něho bez mrknutí dívaly ze tmy. Měl zvířata rád. Nebál se jich. Když člověk stráví útlé dětství ve společnosti domácího mazlíčka kobry, těžko se bude bát jiného zvířete, a už vůbec ne psa, nejlepšího přítele člověka. Rabíndranáth natáhl ke kleci ruku se zbytkem ensaïmady. „No ták, hodný pejsek,“ řekl pro jistotu – co kdyby zvíře před bochánkem dávalo přednost lidskému masu… A ucítil, jak mu velký, vlhký a studený jazyk podobný telecímu řízku (z posvátné krávy) hltavě olizuje prsty. Smutné zvířecí kničení ustalo. Zdálo se, že stejně jako bochánek ho potěšila nečekaná společnost. „Ty víš, kam letíme? Já totiž nemám ani ponětí. Netuším ani, jestli letíme k jihu, k severu, na východ nebo na západ, jestli jsme nad mořem nebo nad horami. Kromě toho jsem tak trochu černý pasažér. I když teda pochybuju, že v letadle budu trpět syndromem strachu ze zpomalení a zastavování. Evropská policie snad letadla uprostřed letu nezastavuje, ne?“ Pes o tom věděl houby a neodpovídal. Ve tmě se Indovy smysly desateronásobně zostřily, podobně jako když zůstal zavřený ve skříni cestou do Spojeného království. A k jeho neštěstí mezi zostřené smysly patřil i čich. Nozdry se mu zachvěly, jak ucítil pach špinavého zvířete – jenže brzy pochopil, že zápach se neline z klece. Tak smrdí on sám. Náš fakír sice nedokázal odolávat únavě, hladu ani žízni, zato vždy velmi dobře vzdoroval sprše. Stávalo se mu, že se nesprchoval i několik týdnů. A třebaže poslední dva dny se umýt opravdu nemohl, posledních pět dnů před cestou mu příležitosti nechyběly. Ale on si nepřejel žínkou po tváři už pěknou dobu. Voda mu na hlavu naposledy dopadla v den, kdy pršelo. A v Thartharské poušti moc často neprší, to mi věřte! Siddhártha Gautama, Buddha, meditoval pod posvátným fíkovníkem banyánem sedm týdnů. A sprchoval se snad? Jelikož času měl nazbyt a široko daleko ani stopa po nějakém otrapovi, usedl Rabíndranáth naproti lesklým psím očím do pozice
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197261