Nasilí na pracovišti (Ukázka, strana 99)

KAPITOLA 6

Trestněprávní aspekty násilí na pracovišti 6.1 Kriminalizace násilí na pracovišti a zásada subsidiarity trestní represe Trestní právo chrání společenské vztahy pro společnost významné tím, že hrozí tresty za činy, které tyto vztahy porušují nebo ohrožují, a upravuje ukládání a výkon trestů a ochranných opatření. Trestné činy představují nejzávažnější kategorii protispolečenského jednání. Spácháním trestného činu vzniká trestněprávní vztah mezi státem a pachatelem. Teorie a praxe opakovaně zdůrazňuje, že trestní právo by nemělo být nadužíváno a že jeho úloha je pomocná.

Má se uplatňovat jen v případech mimořádně závažných, v nichž nepostačují jiné nástroje. Při uplatňování trestní odpovědnosti nemůže jít o prvořadé prostředky k zajišťování řádného stavu na pracovišti. Avšak jakmile selhává primární ochrana poskytovaná normami jiných právních odvětví, nabývá tato trestněprávní ochrana zásadní povahy.

Násilí na pracovišti není vymezeno jako samostatný soudně trestný delikt.

Zákonodárce nepřijal specifické skutkové podstaty, jejichž konstrukce by se výlučně vztahovaly k nejzávažnějším případům pravidelně zjišťovaným v této oblasti. Pro takové případy se užijí obecně formulované skutkové podstaty pokrývající také jiné společenské vztahy, u nichž se vyžaduje trestněprávní ochrana stejných, resp. obdobných zájmů. Vzhledem k zásahům do nejrůznějších objektů ochrany jde o různorodé trestněprávní kvalifikace, zejména o trestné činy proti životu a zdraví, trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti a trestné činy narušující občanské soužití.

Ustanovení § 119 trestního zákoníku obsahuje fikci, podle níž je trestný čin spáchán násilím – trestný čin je spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem.

Zmíněné ustanovení se vztahuje na situace, kdy je násilí prostředkem k dosažení určitého cíle, tedy nikoli na situace, kdy násilí charakterizuje následek, resp. účinek trestného činu. Ani v tomto případě tak nejde o výklad pojmu násilí v pravém 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197211

Trestněprávní aspekty násilí na pracovišti

slova smyslu, byť učiněný pro účely trestního práva. V trestním zákoníku jsou zakotveny trestné činy páchané násilným způsobem, aniž by použití násilí nebo pohrůžka násilím byly znakem jejich skutkových podstat.

Při zvažování trestní odpovědnosti je důležité zabývat se otázkou, zda jde skutečně o případ natolik společensky škodlivý, že je na místě trestní postih pachatele. Úvaha, zda jde o trestný čin za použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku, či nikoli, bude možná jenom v případech spodní hranice trestní odpovědnosti. Třebaže po formální stránce budou jinak naplněny znaky trestného činu, vzhledem k § 12 odst. 2 trestního zákoníku nemusí jít po zhodnocení – případně i hledisek uvedených v § 39 odst. 2 trestního zákoníku – o případ společensky škodlivý, a proto postačí uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů.

K redukci trestního stíhání pachatelů by mohla přispívat do nedávné doby ne zcela zřejmá ujasněnost legitimity trestněprávního řešení jako ultima ratio.

Problematika rezonovala zvláště poté, co nový trestní zákoník (s účinností od 1. 1. 2010) výslovně v § 12 odst. 2 trestního zákoníku stanovil, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Nejvyšší státní zastupitelství se naznačený problém pokusilo překlenout vydáním výkladového stanoviska nejvyššího státního zástupce – viz stanovisko k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a škodlivosti činu poř. č. 5/2011 Sb. v. s., nicméně s ohledem na přísnost intepretace nebylo bezezbytku akceptováno mimo soustavu státního zastupitelství. Nejvyšší soud přijal sjednocující stanovisko trestního kolegia později, a to pod sp. zn. Tpjn 301/2012 ohledně výkladu ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu ultima ratio.

Ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku rozebírá stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu následovně: „Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 trestním zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197211

Trestněprávní aspekty násilí na pracovišti

Uplatnění trestněprávní odpovědnosti, a to ani v oblasti násilí na pracovišti, není vázáno na předcházející neúspěšné použití mimotrestních prostředků směřujících k odstranění protiprávního stavu, ani na předchozí marné využití možnosti vyvodit odpovědnost podle jiného právního předpisu. Pro vysvětlení můžeme odkázat na výňatek z odůvodnění výkladového stanoviska nejvyššího státního zástupce poř. č. 5/2011 Sb. v. s.: „Třebaže právním vztahům, které mají v základu soukromoprávní povahu, poskytují primární ochranu předpisy práva mimotrestního, zvláště občanského a obchodního, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní represe bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení sankce též při závažném porušení takových povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky. Střetnou-li se obě úpravy a orgán činný v trestním řízení shledá v takovém jednání naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, nemůže od stíhání pachatele upustit za použití zásady subsidiarity trestní represe. Existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem sama o sobě ještě nezakládá důvod pro přednostní využití postupu jen podle této normy, s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, s tím, že právě ona v takovém případě vylučuje aplikaci trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, byl překročen spodní práh trestnosti (naplněna podmínka materiální protiprávnosti činu nezbytná k použití tohoto sankčního systému) a stát nemůže rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů poukazem na primární existenci institutů občanského (obchodního) práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. V případě vzniku škody není trestní řízení primárně pojato jako pouhá saturace této škody poškozenému. Prostředky trestního práva tedy plní jeho ochrannou funkci, která je u něj pokládána za funkci výchozí, a tím se odlišuje od jiných odvětví práva, které nejsou s to poskytnout adekvátní právní ochranu před společensky nebezpečnými útoky na chráněné objekty, popř. při ní selhávají. Jinak řečeno, v některých případech se stává represivní složka vyžadované reakce státu na protiprávní jednání složkou dominantní (převažující) a tam je funkce trestního práva nezastupitelná a nemůže být považována za subsidiární (jen doplňující).“

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197211