Uzdravení
Meditace: Řekni, kde ty kytky jsou? Soustředíme se do svého středu. Existuje jedna píseň, kterou si společně v duchu zazpíváme. Zní: „Řekni, kde ty kytky jsou, co se s nima mohlo stát? Řekni, kde ty kytky jsou, kde mohou být? Dívky je tu během dne otrhaly do jedné Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí? Řekni, kde ty dívky jsou, co se s nima mohlo stát? Řekni, kde ty dívky jsou, kde mohou být? Muži si je vyhlédli, s sebou domů odvedli Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí? Řekni, kde ti muži jsou, co se s nima mohlo stát? Řekni, kde ti muži jsou, kde mohou být? Muži v plné polní jsou, do války je zase zvou Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí? A kde jsou ti vojáci, co se nima mohlo stát? A kde jsou ti vojáci, kde mohou být? Řady hrobů v zákrytu, meluzína kvílí tu Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí. Řekni, kde ty hroby jsou, co se nima mohlo stát? Řekni, kde ty hroby jsou, kde mohou být? Co tu kytek rozkvétá, od jara až do léta Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí.” 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197060
Naše tělo
Je to věčný koloběh. Kam jdeme? Jsme také unášeni věčným koloběhem? Nyní půjdeme do svého nejhlubšího středu. Vyčkáme na pohyb, který nás ponese dál, mimo veškerý koloběh. Rovně, za pohyb v kruhu, směrem ke vzdálenému světlu. Tam směřuje náš pohled. Tam směřuje náš pohyb, za všechny zákopy a hroby. Posbíráme síly a vztáhneme ruce vzhůru, k novému horizontu, k novému břehu. Co je tímto novým horizontem? Trvalý život mimo hroby. Hledíme za mrtvé, kteří nás možná drží a stahují dolů, směrem dále, na něco trvalého, co zůstává. Tam směřuje naše cesta. Tam směřuje náš pohyb, když pomáháme ostatním lidem. Pořád za světlem. Pořád dál, zářivěji. Začneme pak zářit a ostatní září s námi. Není to krásná cesta, krásný horizont?
ZAŤUKÁNÍ Sedíme v klidu ve své komůrce. Najednou uslyšíme zaťukání. Někdo na nás zaťukal. Zastavíme se a čekáme. Kdo to asi bude? Kdo nás navštívil? Kdo si pro nás přišel? Váháme, zda mu otevřít a pustit ho dovnitř. Nevíme, co od nás chce. Chce třeba jen nahlédnout dovnitř? Nebo nás vezme za ruku a odvede? Na okamžik se nám zastaví srdce. Ťukání pak ustane. Ťukal jen, aby nás varoval, že se vrátí zase jindy? A neodvažujeme se jít podívat, kdo to byl. V nejhlubším nitru to ale víme. Ten, kdo na nás ťukal a zase odešel, byla naše smrt. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197060
Uzdravení
Jsme po jejím zaťukání stále ti stejní? Slýcháme nadále její varování? Spadne z nás něco, co pro nás doposud bylo důležité? Co se stane s časem, který nám ještě zbývá? Bude prázdný? Bude naplněný? Čekáme na její příchod, jako na vysvobození? Nebo pohlížíme na čas, který nám zbývá, jinak? Snažíme se něco uvést do pořádku, aby to v klidu smělo být minulostí? Propustíme to ze své duše, a jsme od toho konečně osvobozeni? Náš čas se takto stane naplněným časem – naplněným, neboť klidným. Až se ta neznámá zase za námi zastaví, budeme na její příchod připraveni. Pojď ty, ty poslední, koho uznávám, ať už přijdeš jakkoli. Ať už v bolestech, ať už náhle, ať už s lehkostí. Něco tu končí? Končí to navždy? To nevíme. Podrobíme se tomuto odchodu, vedeni odjinud za ruku, abychom zaťukali někde jinde. Jak? S hlubokým “Prosím”. Na závěr vám ještě povím příběh.
Příběh: Kruh Jeden člověk se otázal druhého, který s ním na chvíli sdílel stejnou cestu: „Pověz mi, na čem pro nás záleží.“ Druhý mu odpověděl: „Za prvé je podstatné, že žijeme po určitou dobu, a náš život tak má počátek, před nímž už se mnohé událo, a že až skončí, znovu se navrátí do této rozmanitosti. Neboť jako u kruhu, který když se uzavírá, jeho počátek a konec se stanou jedním a tím samým, tak i to, co přijde po našem životě, se hladce spojí s tím, co mu předcházelo, jako by mezi nimi žádný čas neexistoval: Čas tedy máme jen teď. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197060