Rodice_deti_1-432_Sestava 1 6.12.13 10:00 Stránka 98
Určení otcovství
dičovství). Není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje.
I když je třeba notářský zápis Mgr. Randusové, v němž žalobce se žalovanou 1) osvědčili biologické otcovství žalobce k tehdy ještě nenarozené žalované 3), považovat za nulitní právní akt (protože nelze určit otcovství tam, kde je již určeno), přece jen, zejména ve spojení s výpovědí žalované 1) [o tom, že před narozením žalované 3) udržovala s žalobcem styky, i když dle jejího tvrzení „z jiného důvodu, než k vedení rodinného života‟], nelze vyloučit, že by rodinné vazby – nebýt následného postoje žalované 1) – se mohly rozvinout. Na druhou stranu, i když se rodinné vazby nevytvořily pro postoj žalované 1), nelze přehlížet, že žalobce žalovanou 3) nezná, nestýká se ní a nedošlo mezi nimi k vytvoření emočního pouta. I kdyby s ohledem na tyto skutečnosti nebylo dotčeno právo žalobce na rodinný život, právo znát své příbuzné se v každém případě nachází v poli působnosti pojmu „soukromý život“, který zahrnuje důležité aspekty osobní identity, z níž identita rodiče tvoří jednu její součást. V projednávané věci se proto uplatní ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. též věci Keegan proti Irsku, 1994, č. 16969/90, Nylund proti Finsku, 1999, č.27110/95, Odièvre proti Francii č. 42326/98).
Dovolává-li se žalobce zásad vyjádřených v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva o tom, že „respektování rodinného života‟ vyžaduje, aby biologická a sociální skutečnost převážila nad právní domněnkou, která se v tomto případě rozplývá tváří v tvář jak zjištěným skutečnostem, tak přáním dotčených osob, aniž by měl kdokoliv prospěch (věci Kroon a ostatní proti Nizozemsku, srov. rovněž nález
98
Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06, publikovaný pod č. 44 ve Sbírce Nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 2007), je třeba k tomu uvést, že žalobcův poukaz na rozhodnutí ve věci Kroon a ostatní proti Nizozemí není s ohledem na okolnosti případu přiléhavý. V této věci se sice jednalo o případ, kde biologický otec popíral otcovství muže, kterému z titulu manžela matky dítěte svědčila právní domněnka otcovství, na rozdíl od přezkoumávané věci však v ní to byla kromě biologického otce rovněž matka dítěte, která před národními soudy neúspěšně popírala otcovství svého manžela; závěry v této věci proto nelze bez dalšího vztáhnout na posuzovaný případ, když je to právě žalovaná 1), jejíž mateřství je nezpochybněné, kdo nejen, že otcovství žalovaného 2) nepopírá, ale za „skutečného‟ otce ho výslovně prohlašuje, a když žalovaný 2) své otcovství k žalované 3) nepopřel.
Platná právní úprava vychází při určování mateřství z přirozenoprávních základů. Určené mateřství zakládá absolutní statusový vztah mezi matkou a dítětem, bez něhož nelze určit ani otcovství, ani další rodinné vazby. Prostřednictvím statusové žaloby žalobce v přezkoumávané věci nesleduje (pouze) uvedení právního otcovství k žalované 3) do souladu s otcovstvím biologickým a sociálním, ale vytvoření stavu nového, založeného čistě na biologické vazbě mezi ním a žalovanou 3). Tímto způsobem zamýšlený stav se však neomezuje na právo dítěte znát svého rodiče, ale – jak žalobce výslovně uvádí v dovolání – směřuje (a nutně musí směřovat) k výkonu rodičovských práv, která se teprve mohou odvíjet od statusu otce. Ačkoliv Ústavní soud v nálezu ze dne 20. února 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06 položil principiální důraz na biologické vazby v rodině, nevyjádřil zcela bezvýhradný respekt toliko k biologické realitě, čehož se také v této věci domáhá ža-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196938
Rodice_deti_1-432_Sestava 1 6.12.13 10:00 Stránka 99
lobce, nýbrž nepochybně zároveň akceptoval také sociální rozměr rodinných vztahů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 628/2005). Ostatně, i v žalobcem zmiňované věci Nylund proti Finsku Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku odmítl jako zjevně nepřijatelnou stížnost tvrzeného biologického otce, který se domáhal určení biologického otcovství k dítěti (počatému před uzavřením manželství a narozenému za trvání manželství), neboť neshledal nic svévolného na postupu státu, který v zájmu právní jistoty v rodinných vztazích stanoví obecný předpoklad, že za otce dítěte narozeného za trvání manželství se považuje manžel matky dítěte.
Má-li stát mít vskutku určitou míru uvážení při stanovení pozitivních a negativních povinností, za nichž ještě lze hovořit o účinném respektování práva na soukromý a rodinný život, pak zbývá vyřešit též otázku, zda odepření aktivní věcné legitimace biologickému otci sleduje v projednávané věci legitimní zájem na zajištění právní jistoty rodinných vztahů a ochraně zájmů dětí a zda tak může ve svém důsledku být důvodem pro rozdílné zacházení mezi žalobcem, kterému platné právo žádný účinný prostředek k prosazení biologického otcovství neposkytuje, na straně jedné, a žalovanému 2), jakož i žalovanou 1) samou, kteří otcovství manžela matky dítěte v zákonné lhůtě popřít mohou, na straně druhé. Rozdílné zacházení mezi biologickým otcem a manželem matky dítěte pramení v přezkoumávané věci ze stanoviska žalované 1) jako matky dítěte a žalované 3), formulovaného jejím opatrovníkem. Kdyby žalovaná 1) opravdu zamýšlela vytvářet úzké rodinné vazby se žalobcem v takové podobě, aby se žalobce stal nejen biologickým, ale i sociálním a právním otcem žalované 3), pak by k tomu plně postačovalo popření otcovství žalovaného 2) podle ustanovení § 59 odst. 2 zák. o rodině a ná-
Určení otcovství
sledné určení otcovství žalobce podle druhé domněnky otcovství obsažené v ustanovení § 52 odst. 1 zák. o rodině. Protože však žalovaná 1) výslovně prohlašuje, že za „biologického, sociálního a právního otce‟ nezletilé považuje žalovaného 2), pak jednoznačně dává přednost zachování status quo, který tu byl v době rozhodování soudů obou stupňů a který byl ostatně zjištěn také opatrovníkem žalované 3). Žalovaná 1) a opatrovník žalované 3) dávají přednost takovému uspořádání vztahů, které vychází z faktického integrování žalované 3) do rodiny žalovaných 1) a 2), včetně vytváření vazeb nezletilé s dalšími sourozenci. Žalovaní 1) a 2) konzistentně před zahájením řízení a v průběhu řízení před soudy obou stupňů prohlašovali, že vytváří stabilní rodinné prostředí pro žalovanou 3), v němž se může odpovídajícím způsobem rozvíjet a kde jsou uspokojovány materiální a citové potřeby dítěte, a uvedený stav potvrzuje opatrovník žalované 3), který jí byl ustanoven také z důvodu, aby bylo naplněno ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Tento stav samozřejmě neodpovídá představám žalobce, je ovšem v zájmu žalovaných 1) a 2) a v podobě stabilizovaného rodinného prostředí přináší užitek též žalované 3). Neníli preference žalované 2) v přezkoumávané věci v rozporu se zájmem žalované 3), není tu ani důvod, aby čistě biologické rodičovství v přezkoumávané věci převážilo nad sociálním a právním stavem. Dovolací soud proto – stejně jako soud prvního stupně a odvolací soud – neshledává důvod pro přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu České republiky k posouzení rozpornosti příslušných ustanovení zák. o rodině s ústavním pořádkem, navíc za stavu kdy požadované zrušení ustanovení § 57 odst.1 zák. o rodině, které upravuje popěrnou lhůtu manžela matky (srov. věc vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 15/09), nemůže mít s ohledem na odlišný předmět řízení na výsledek řízení
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196938
Rodice_deti_1-432_Sestava 1 6.12.13 10:00 Stránka 100
Určení otcovství
v přezkoumávané věci žádný vliv. Žalobci tedy z důvodu zájmu dítěte na stabilizovaném rodinném prostředí nelze přiznat hmotně právní oprávnění, jehož se dovolává – popření otcovství a následné určení otcovství a od něj se odvíjející výkon rodičovských práv.
Protože z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce ve výroku o popření a určení otcovství podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Žalobce dále podal dovolání rovněž proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o zamítnutí návrhu na přerušení řízení. Z ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. je zřejmé, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a o přerušení řízení mají z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácejí ani v případě, jsou-li přičleněna k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti těmto napadeným výrokům je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu.
Z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení a proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na přerušení řízení, nejsou přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České
100
republiky ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti výrokům o náhradě nákladů řízení a o zamítnutí návrhu na přerušení řízení – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované 1) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2 500 Kč [srov. § 7 písm. a), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2 800 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného 1) advokát JUDr. Martin Pavelka osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované 1) za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad [srov. § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů] ve výši 560 Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalované 1)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196938