Štít Perseův 101
sekají protivníka na cucky, rozmlátí ho k nepoznání, ale ty… Čert aby mě vzal, Jakube, vždyť ani felčar by nohu líp neuřízl! Každá rána rovná, údy přeseknuté v kloubech, hlavy odťaté skoro jako mečem a v klidu, a ne obří sekerou v žáru bitvy. Hotový kozácký charakternik… Přitom když jsi k nám přišel, vypadalo to, že neumíš do pěti počítat. Vidíš, miláčku? I když se mysl zatemní, člověk stejně zůstává tím, čím je. A ty jsi kat. A nic víc. Takovéhle cvičení se mi stalo druhou přirozeností. Podal jsem kamarádovi ruku. Stiskl ji ze všech sil. – Jenom jedno nechápu, – ozval se Michal. – Proč jsi ty lidi šetřil, místo abys je dobíjel? Spousta jich utekla zpátky do města. Posekaní, zmrzačení, ale živí. Už už jsem se nadechoval k odpovědi, když se ve vchodu objevil ordonanc. – Voják Jakub se má okamžitě hlásit u pana vachmistra Bernackého! *** Vždycky se najde někdo, kdo vám nepřeje. V akademii mě pronásledoval Bartoš, tady se toho ujal vachmistr. – Za lítost nad nepřítelem se budeš zodpovídat před polním soudem, – vrčel na mě. – Rozkaz zní jasně! Je zakázáno brát zajatce a projevovat jim milosrdenství! Tenhle příkaz vydal pan rotmistr Žulkevský, – uklonil se před nadřízeným, který náš rozhovor poslouchal, – a sám velký hetman a korunní kancléř Zamojský ho potvrdil. Proč jsi to udělal?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196917
102 Rafał Dębski
Zmlkl a čekal, co odpovím. Já ale neměl chuť vůbec otvírat ústa. Ať už řeknu cokoliv, velkohubý oficír to stejně obrátí proti mně. – Jak chceš, – zasyčel. – Pokud jsi příliš pyšný na to, abys odpovídal důstojníkovi, svoláme tribunál dřív, než řekneš švec! A teď půjdeš do díry, kde si počkáš na rozsudek. Kývl na vojáky a ti mě chytili za ruce. Usmál jsem se při vzpomínce na první chvíle v Běsově, než jsem dorazil do akademie. Tam mě také takhle popadli dva takoví a já jim jedním pohybem rozbil hlavy. Kdybych to udělal teď, z ležení plného vojáků bych živý nevyvázl. Co po tobě chtějí? Barbora vůbec nemohla pochopit, že nejsou důležité činy, ale to, jak jsou podány ostatním. Měli by ti dát odměnu, pozlatit ti ruce! Odměnit by měli celý můj oddíl. Odměnit a pochválit za statečnost. Vždyť jsem tam nebyl sám. Ostatní šli za mnou, kryli mi záda, bili se jako lvi. Jeden člověk sám bitvu nevyhraje. – Okamžik, Bohdane, – řekl dosud mlčící pan Žulkevský. – Jestli dovolíš, pohovořím si se zatčeným. Bernacký se hluboko uklonil a ustoupil stranou. – Sedni si, – velitel ukázal na židli. Byl jsem ohromený. Ve vojsku se člověk musel plazit před každým kaprálem a teď… – Tak posaď se, člověče! – došla Žulkevskému trpělivost. Usedl jsem na okraj židle. – Už jsem slyšel, žes nedobíjel raněné. Dokonce vím, žes v tom zabránil svému druhovi. Ale nevěřím, že bys to
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196917
Štít Perseův 103
dělal bez rozmyslu a protivil se mým rozkazům. Udělals to z lítosti? Zavrtěl jsem hlavou. – To jsem si myslel. Znáš potom důvod svého jednání? Tentokrát jsem hlavou přitakal. Samozřejmě že znám. Ale co jsem mu měl říct? Že jsem tak navyklý? Že mě učili popravovat, usekávat údy, pouštět žilou, ale že samotné zabíjení pro kata není důležité? Že se počítá umění působení bolesti? Že ten, kterého jsem Martinovi nedovolil zastřelit, bude dnes v noci nepředstavitelně trpět? – Proč jsi to tedy neřekl vachmistrovi? Podíval jsem se vyzývavě na Bernackého. Proč bych mu to říkal? Tak či onak mě čeká trest, co bych tedy nedal za vyučenou namyšlenému šlechtici? – Protože pan vachmistr by to nejspíš nepochopil. Na to je zřejmě moc hloupý. Tvář pana Žulkevského se zachvěla. Nejdřív jsem měl za to, že jsem ho urážkou jeho důstojníka rozzuřil. Ale vzápětí jsem pochopil, že velitel se s obtížemi snaží zadržet smích. Nakonec se opanoval. – Jen za tohle bych tě měl dát katovi, – řekl hrubě. – Jenže žádného nemáme, – dodal klidněji. – Proto pověz, proč jsi zabránil kamarádovi dorazit nepřítele? Žes nedobíjel protivníky sám, z toho tě nikdo obviňovat nemůže, – pohlédl významně na podřízeného. Bernacký zrudl vzteky. Určitě měl rotmistrovi za zlé, že ho přede mnou i strážemi napomenul. – Mluv! – zafuněl proto zlostně a než jsem se nadál, přiskočil ke mně a uštědřil mi rázný políček. Vyskočil jsem
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196917