Štít Perseův 101
sekají protivníka na cucky, rozmlátí ho k nepoznání, ale ty… Čert aby mě vzal, Jakube, vždyť ani felčar by nohu líp neuřízl! Každá rána rovná, údy přeseknuté v kloubech, hlavy odťaté skoro jako mečem a v klidu, a ne obří sekerou v žáru bitvy. Hotový kozácký charakternik… Přitom když jsi k nám přišel, vypadalo to, že neumíš do pěti počítat. Vidíš, miláčku? I když se mysl zatemní, člověk stejně zůstává tím, čím je. A ty jsi kat. A nic víc. Takovéhle cvičení se mi stalo druhou přirozeností. Podal jsem kamarádovi ruku. Stiskl ji ze všech sil. – Jenom jedno nechápu, – ozval se Michal. – Proč jsi ty lidi šetřil, místo abys je dobíjel? Spousta jich utekla zpátky do města. Posekaní, zmrzačení, ale živí. Už už jsem se nadechoval k odpovědi, když se ve vchodu objevil ordonanc. – Voják Jakub se má okamžitě hlásit u pana vachmistra Bernackého! *** Vždycky se najde někdo, kdo vám nepřeje. V akademii mě pronásledoval Bartoš, tady se toho ujal vachmistr. – Za lítost nad nepřítelem se budeš zodpovídat před polním soudem, – vrčel na mě. – Rozkaz zní jasně! Je zakázáno brát zajatce a projevovat jim milosrdenství! Tenhle příkaz vydal pan rotmistr Žulkevský, – uklonil se před nadřízeným, který náš rozhovor poslouchal, – a sám velký hetman a korunní kancléř Zamojský ho potvrdil. Proč jsi to udělal?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196917