Leonora a Klementina (Ukázka, strana 99)

druhou, a tak se stalo, že mé šaty spadly až k pasu...

Mezitím jeho ruce nepřestávaly ohmatávat má prsa a jezdily po mých ramenou, pažích a vůbec po všech částech mého těla, jež byly odhaleny. Vzal jednu z mých rukou a položil mně ji v svůj klín, ale já jsem ji odtáhla tak rychle, že jeho záměr byl splněn jen nedokonale. Zeptal se mne, zda nemám na těle nějaké znamení, jež by dokazovalo, že jsem odevzdala svou duši ďáblu. Zkoumal vše, co mu postavení, v němž jsem byla, dovolovalo pozorovat. Poté mně poručil, abych povstala, a když jsem se vzpřímila, držel mne mezi svýma nohama. Řekl mně, že musí za týmž účelem prozkoumat i ostatek mého těla. Bránila jsem se velmi udatně. Pohrozil mně opět a nařídil mně, abych uvolnila stužky, jež držely můj oblek, aby mi spadl docela. A když jsem se neustávala vzpírat, začal hledat na mém pase poutka, jež chtěl odstranit. Poněvadž je nenašel, poručil mně, abych se otočila, chytil je pod mými bedry a vztekle je přetrhl, takže mé šaty sklesly až na zem. Nevím, co tehdy dělal a jak se tvářil, nemohla jsem se naň dívati. Vím jen, že si dovolil vše možné, že jeho ruce pobíhaly po všem, co byl odkryl, že jeho oči zdály se všechno dlouze prohlížeti, že jeho počínání bylo nevylíčitelné, že jeho supění přibývalo síly, že cosi povídal, brzy chválu, brzy hrozby, a že mně... uklidniv se na konec, nařídil, abych se opět oblékla...

Odpověděla jsem mu, že se chci vrátit do svého pokoje a projít celým domem v tomto nepořádku, poněvadž stav, v němž jsem, byl jeho dílem. Na tato slova se ke mně přiblížil, ale jeho obličej nejevil již žádných známek hněvu. Na jeho rtech objevil se chvíli dokonce úsměv. Vzal mne pod bradou a řekl mně, že jsem byla maličká, tvrdohlavá holčička... že jsem nechápala dobro, které mně chtěl udělat... A hovoře takto tím nejněžnějším způsobem, pomohl mně ustrojit. Když jsem byla oblečena, zazvonil a poslal mne do mé kobky, nařídiv mně, abych mu vzkázala, budu-li jen něčeho potřebovat, že jeho úmyslem je, aby mně nic nescházelo. Využila jsem tohoto příznivého okamžiku k doporučení své družky, ale on Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196914

mi odpověděl, že pro něho jsem jen já, a že nemá o nikoho jiného zájem než o mne.

Když jsem se vrátila, první mou starostí bylo, abych vše, co se mi přihodilo, vypravovala Klementině. Zeptala jsem se jí, zdali chování inkvisitorovo k ní bylo podobné. „Kdybych na to měla čas, řekla bych ti vše,“ odpověděla má družka, „než ses odebrala, kam jsi byla zavolána. Ale sama jsi viděla, že to bylo nemožné, abych tě upozornila. Byla jsem méně trpělivá než ty a neposkytla jsem mu času, aby mohl zajiti tak daleko. Uhodla jsem jeho záměry hned po jeho prvních slovech a požádala jsem ho, aby mě buď poslal zpět do vězení, nebo mne vyslechl toliko před svědky. Tato odhodlanost jej rozzuřila, a on mne zapřísahal, že mne neušetří.“ „Běda,“ řekla jsem své přítelkyni, „lituji, že jsem nebyla tak odvážná jako ty, ale mám k své omluvě dva důvody: hrůzu, kterou jsem prožívala, a naději, jíž jsem se kojila, že ho obměkčím a uniknu velkým nebezpečím, odvažujíc se zhrdat malými... Jeho první počínání bylo velmi surové, nedivila bych se, kdyby trošku lásky neřídilo ostatní. Kdybych věděla, že tento cit se může kdy v takové duši zrodit, neodmítala bych ho, a jeho srdce, dojaté bohem, od něhož vše pochází, poskytlo by nám jistě oběma prostředky k uniknutí od něho.“ V tom okamžiku zabránil nám strach, že budeme slyšeny, abychom v rozhovoru pokračovaly, a já jsem se oddala svému uvažování. „Ach, nebesa,“ řekla jsem si, když jsem se poněkud uklidnila, „zde tedy bude bezpochyby hrob té věrnosti, jež je mi tak drahá, a kterou zachovávám tak radostně? Unikla jsem nástrahám těch největších zhýralců dom Flascos z Bendy Molly nezvítězil nad mou přísností. Cikánka, dva mniši a náčelník loupežníků trpěli, aniž ěeho dosáhli. A to vše bylo by, velký Bože, jen proto, abych se stala kořistí inkvisitorovou?... Běda, všude jsem měla prostředky, zde Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196914

mně žádný nezbývá, musím zahynout, leda by Bůh učinil v můj prospěch nějaký zázrak. Ale není mně známo, že by od zázraku Zvěstování udělal jediný, chtěje zachránit ženě počestnost!“ Takto uplynul týden, aniž se Klementině a mně dostalo jiné útěchy než rozhovoru o společném neštěstí.

Poté přišel den, určený k osudnému výjevu, který nás očekával.

Hned ráno byly jsme upozorněny, abychom se připravily na svůj výslech, doprovázený přísnými obřady. Nevšimla jsem si těch slov a nemluvila jsem o nich. Ale Klementina, jež byla bázlivější, nebo prozíravější, zeptala se mne, dala-li jsem si pozor na větu, které užili. „Ne,“ odpověděla jsem. „Nuže, buď bohužel ujištěna,“ pravila, „že tento výslech, provázený přísnými obřady, neznamená nic jiného než smutně známé šetření, kterému budeme podrobeny!“ „Ach, nebesa, naháníš mně hrůzu!“ Oběma nám skanuly veliké slzy.

Konečně odbilo devět hodin. To byla doba, na kterou jsme byly upozorněny. Když byly otevřeny mé dveře, vstoupil ke mně alcad, a vzav mne stranou, takže nás žalářníci nemohli slyšet, potvrdil mně Klementininy obavy. „Budete dotazována,“ řekl mně, „ale přijdete na řadu poslední. To vám poskytne čas k rozvážení. Jestliže požádáte velebného otce inkvisitora, abyste byla ještě jednou vyslýchána jen jím samotným, vyjde vám vstříc, a vy nebudete podrobena mučení.“ Přiznám se, že mne začátek tohoto hovoru do té míry ohromil, že jsem stěží pochopila jeho konec. Když alcad zpozoroval můj zmatek, opakoval mně, co mně byl řekl.

Odešli jsme. Klementina, provázena již svými žalářníky, mne předhonila. Bylo mi nemožno, abych se s ní domluvila. Když jsme prošli celým domem, sestoupili jsme po klenutém schodišti, jež nás asi po stu schodech přivedlo k dveřím chodby, tak tmavé, že bylo Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196914