KAPITOLA 4
Výživné dětí
4.1 Vztah vyživovací povinnosti k dětem a rodičovské odpovědnosti Vyživovací povinnost rodičů k dítěti (§ 910 a násl. obč. zák.) existuje mimo rámec rodičovské odpovědnosti. Součástí rodičovské odpovědnosti je totiž pouze právo a povinnost o dítě pečovat a chránit je, právo a povinnost se s dítětem osobně stýkat, právo a povinnost zastupovat dítě a spravovat jeho jmění (§ 858 obč. zák.). Je-li rodič zbaven rodičovské odpovědnosti, povinnost vyživovat dítě zůstává zachována, nestanoví-li zákon výslovně jinak (tak je tomu v případě osvojení dítěte, nositelem rodičovské odpovědnosti se právní mocí rozsudku o osvojení stává osvojitel nebo společní osvojitelé, viz § 832 odst. 2 obč. zák.). Totéž platí i naopak, soustavné neplnění vyživovací povinnosti nemá vliv na rozsah a trvání rodičovské odpovědnosti k dítěti a samo o sobě není důvodem pro omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti. K obdobným závěrům ohledně odlišného charakteru rodičovské odpovědnosti a vyživovací povinnosti rodiče k dítěti ostatně dospěla i judikatura do 31. 12. 2013.67 Rodičovská odpovědnost je na rozdíl od povinnosti k výživě dítěte v obecné rovině nedílná (náleží stejně oběma rodičům) bez ohledu na to, zda jsou rodiče manžely nebo zda spolu žijí (§ 865 odst. 1 obč. zák.).68 Vyživovací povinnost naopak lze kvantifikovat vůči každému z rodičů různě (§ 913, 914 obč. zák.). Výše uvedený princip nedílné rodičovské odpovědnosti se zcela neuplatní v případech, kdy soud rozhodl o úpravě poměrů rodičů tak, že dítě svěřil do péče jen jednomu z nich, případně rozhodl o úpravě nebo o zákazu styku rodiče s dítětem (§ 891 obč. zák.). 67 68
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2010. Jistou výjimku vytváří rozsudek soudu o úpravě poměrů rodičů k dítěti pro dobu po rozvodu dle § 906 a násl. obč. zák. Tato výjimka se však týká jen výkonu části rodičovské odpovědnosti – upravuje, který z rodičů má o dítě nadále bezprostředně pečovat, případně upravuje styk druhého z rodičů s dítětem. Soud však nemá pravomoc omezit oprávnění druhého rodiče k zastupování nebo ke správě jmění dítěte.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196402
Výživné dětí
4.2 Podstata vyživovací povinnosti k dětem a její místo v systému vyživovacích povinností mezi jinými předky a potomky Vyživovací povinnost rodičů k dítěti je specifickou vyživovací povinností, která vzniká mezi příbuznými v přímé linii (§ 910 a násl. obč. zák.). Vyživovacím povinnostem mezi předky a potomky je společné, že vznikají, případně trvají v době, kdy vyživovaná osoba nemá schopnost sama se živit (§ 911 obč. zák.). Vyživovací povinnost rodičů, případně jiných předků, na které přešla vyživovací povinnost k dítěti, se od výživného poskytovaného mezi jinými předky a potomky liší především kritérii rozhodnými pro určení její výše. Zatímco smyslem vyživovací povinnosti k dítěti je pokud možno komplexní zabezpečení potřeb vyživovaného, včetně jeho vývinu (§ 913 až 915 obč. zák.),69 vyživovací povinnost mezi ostatními předky a potomky má zabezpečit jen jejich „slušnou výživu“. Je pravda, že s pojmem „slušná výživa“ pracuje jen § 915 odst. 2 obč. zák. s tím, že právě na takovou výživu mají právo rodiče vůči svým dětem. U ostatních přímých příbuzných zákon pouze sděluje, že předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost, aniž by uváděl kvalitativní charakteristiku této vyživovací povinnosti. Nicméně z § 910 odst. 1, odst. 3 obč. zák. plyne, že vzájemná vyživovací povinnost mezi ostatními přímými příbuznými70 přechází na vzdálenější přímé příbuzné, nemohou-li ji naplnit bližší přímí příbuzní. Zákon neuvádí, že by kvalita této vyživovací povinnosti měla při přechodu na vzdálenější příbuzné poklesnout. Z toho mj. vyplývá, že nemohou-li děti poskytnout „slušnou výživu“ svým rodičům, přechází vyživovací povinnost téže kvality (tedy právo na „slušnou výživu“) na vzdálenější přímé příbuzné. Pojem „slušné výživy“ je relativně neurčitým právním pojmem. Soudní praxe i literatura se shodují na tom, že „slušná výživa“ nemá zajistit jen holé přežití vyživovaného, co se stravy týče, ale i uspokojování ostatních osobních potřeb rodiče, zejména potřeby bydlení, kulturních potřeb.71 Skutečnost, že vyživovací povinnost k dítěti má kvalitativně vyšší úroveň, sama o sobě neznamená, že o dítě bude skrze výživné lépe postaráno. Úroveň jakékoliv vyživovací povinnosti je totiž limitována možnostmi, schopnostmi, majetkovými poměry a životní úrovní výživou povinné osoby (§ 913 až 915 odst. 1 obč. zák.). U vyživovací povinnosti rodičů k dětem je kvalita vyživovací povinnosti popsána v § 915 odst. 1 obč. zák., podle něhož životní úroveň dítěte má být shodná s životní úrovní jeho rodičů s tím, že toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. 70 Přednost vyživovací povinnosti k dětem má zvláštní režim dle § 910 odst. 2, odst. 4 obč. zák. 71 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 1925, Rv I 110/25 nebo viz Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. přepr. a rozš. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 386–387. 69
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196402
Výživné dětí
Právo na výživné je plněním, které je spjato s osobami oprávněného a povinného. Práva a povinnosti vyplývající z existence výživného jsou tedy nepřevoditelná. Práva na placení výživného se nelze vzdát ani do budoucna, ani za dobu minulou, kdy nebylo plněno, pokud zákon výslovně nesděluje něco jiného. Tak je tomu např. u tzv. odbytného mezi manžely (§ 761 odst. 2 obč. zák.). Jde-li však o výživné mezi přímými příbuznými, je něco takového vyloučeno. Právo dítěte na výživné je totiž odrazem jeho nezadatelného práva na život a zdraví (čl. 1, 6 a 10 Listiny základních práv a svobod). Promlčení práva na výživné je věnována zvláštní kapitola. Stojí za zaznamenání, že do 31. 12. 3013 hmotné právo sdělovalo, že vyživovací povinnost vůči ostatním předkům nebo potomkům vzniká, jen pokud toho nutně potřebují (tzv. princip odkázanosti vyjádřený v § 90 zák. o rodině). Nynější úprava žádné obdobné ustanovení neobsahuje. Od 1. 1. 2014 soud tedy „slušné výživné“ mezi předky a potomky přizná i tehdy, když neexistuje žádná specifická okolnost (např. nemoc příbuzného, která vede k nutnosti zajistit mu zdravotně nezávadné prostředí), která by vedla k závěru, že příbuzný výživné „nutně“ potřebuje. Judikatura dovozuje, že vyživovací povinnost rodičů k dítěti má přirozenou přednost před ostatními vyživovacími povinnostmi rodičů.72 Dovedeme-li tento náhled do důsledku, znamenalo by to, že rodič nejprve musí zcela zabezpečit potřeby svého dítěte, a teprve zbudou-li mu prostředky, vzniká mu povinnost poskytnout výživu druhému z manželů nebo svému rodiči. Právě popsanou judikaturu však nelze podepřít konkrétním zákonným ustanovením. Proto se autor domnívá, že výživou povinný člověk má svoji případnou konkurující si vyživovací povinnost k rodičům, k manželovi a k dětem uspokojovat poměrně, na základě poměřování jejich odůvodněných potřeb. Jiný výklad by mohl vést ke zjevným nespravedlnostem. Na tomto faktu nic nemění ani skutečnost, že vyživovací povinnost k rodičům je kvalitativně nižší (rodiče mají podle § 915 odst. 2 obč. zák. právo jen na „slušnou výživu“) než k dětem. Vyživovací povinnost rodičů k dětem73 zahrnuje jednak povinnost rodičů zajistit krytí potřeb dítěte, které jsou nezbytné třeba k přežití (výživné v užším smyslu), tak pokrytí zákonných potřeb dítěte (např. povinná školní docházka) a jiných odůvodněných sociálních a kulturních potřeb dítěte, jako jsou např. výdaje na zájmové a sportovní aktivity, včetně rekreace (výživné v širším smyslu).74 Vyživovací povinnost v širším smyslu lze do jisté míry plnit osobními úkony rodiče vůči dítěti, např. osobní péčí o dítě dochází k naplnění sociálních Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 1967, sp. zn. 4 Cz 67/67. A do jisté míry i vyživovací povinnost mezi jinými předky a potomky, protože právo na „slušnou výživu“ nespočívá jen v pokrytí nákladů na zcela nezbytné životní potřeby. 74 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 12. 1994, sp. zn. 13 Co 588/94. 72
73
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196402