Větroně. Spíš různá házedla než větroně. A pak jsem začal trošku kytařit. Potom asi v osmé třídě, jako takový ucho jsem začal, protože jsem viděl, jak v Národním technickém muzeu parta lidí něco dělá s letadly. Tak jsem z toho byl úplně unešený. A tam jsem se zeptal kamaráda Ivana Krákory, který dneska už je tedy v penzi, ale je to velký dispečer na řízení letového provozu, a ten mě tam vzal za křídlo a tady to je pan Krybus, a já jsem tam byl nejméně kvalifikovaný Hurvínek v celé té partě, a tak jsem dostal barvožrout a drátěný kartáč a mohl jsem z těch letadel sundávat starou barvu. Za odměnu. Ne, odměnou byla parta těch chlapů a ty aeroplány, jak to voní a jak voní nitrolak a jak voní jinak a pak už jsem postoupil, pokročil, že jsem i třeba na C 104, kterou Pepa Kry bus dával dohromady, šil křídla, nebo i na Pipera, který pak visel, ač v hlubokých letech totalitních, v muzeu Piper s americkými hvězdami, protože to byl ten aeroklubový, který byl přestříkán a který jsme pak obnovili do té původní podoby. Viděla jsem, jak vypadá Avia BH bez brzd, což mě trošičku vyděsilo. Jaká letadla máte rád vy? Ta, která mají za sebou příběhy? Podívejte, nemůžete mít doma Spitfire, na kterém lítal pan Smik nebo pan Fajtl, nebo Hurricane, na kterém lítal Josef František. Prostě máte doma dvaasedmdesátinu nebo osmačtyřicetinu, dvaatřicetinu či ještě větší model toho, co vám neumožňuje realita pořídit, no a tak se těšíte s tímhle. 98
100 statečných
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196300
Jaké to je, když se člověk dostane k těm legendám? Vy jste pár vynikajících letců zmí nil. Mám na mysli piloty RAF. Mohl jste s nimi mluvit a zeptat se na řízení letadla, na ovládání a ještě spíš i na jiné věci než na letadla. To bylo pozoruhodný. Znectěný otec Svazarm si své kytaře přivinul, protože v dobách minulých nemohl být nikdo bezprizorní. Když se v sedmdesátých letech vynořilo plas tikové modelářství jako novinka, nemělo svého pána, bylo tedy vstřebáno do modelář ského svazu a tam poměrně prosperovalo, protože dostávalo jakési dotace, modelářský materiál z dovozu. A bylo pozoruhodné, že ten modelářský svět byl jakýsi paralelní svět k tomu oficiálnímu, který se tomu bránil. Zvali jsme na soutěže místní rafáky. Třeba v prvním stíhacím pluku Vysoká modrá zeď v Budějovicích se cítili být dědici našich rafáků, ale nerozlišoval se východ a západ. To byli prostě lidé, kteří bojovali proti náckům, naši osvoboditelé. To je velmi vážná věc. A ti pánové byli skutečně zavíráni, byli zavřeni a pak dělali někde nosiče, nosili svačiny ve stavební firmě. Ale ti stíhači z Budějovic si je zvali na svá výročí, když byla modelářská soutěž, tak se objevil spo lehlivě pan Ota Hrubý, pan Valoušek. Pan Ota Hrubý lítal v Anglii, pan Valoušek lítal i v povstání. Ty fotky lavoček ze Tří dubů, to jsou všechno nebo v 99 % Valouškovy fotky. Úžasný člověk, kontrarozvědčík. Vyprávěl neuvěřitelné příběhy o tom, jak se vynořili různí hurá revolucionáři nebo hurá antiněmci a zjistilo se, že to byli původ ně konfidenti. S Františkem Fajtlem jsem několikrát měl to potěšení a on nám, když jsem dělal v Letectví, nosil do redakce své články. Byl mimořádně citlivý na zásahy do nich, protože když mu Naše vojsko tisklo jeho knížky, škrtali mu v nich. Tam nějaký plukovník říkal: „Tohle nejde, soudruzi.“
Nekoupím si drahé auto, koupím si levné letadlo Zajímá mě, jací lidé v dnešní době létají, kdo jsou v současné době muži na křídlech. Mnoho věcí se změnilo. Letadla, která používal Aeroklub, byla zásadním způsobem dvouúčelová, umožňovala výcvik vojáků, zálohy. V Americe také stát platí výcvik, aby měl kde brát vojenské piloty, přispívá na to nebo to různě podporuje. Všechna leta dla, která například v Aeroklubu byla, kromě třeba dvoustovky nebo těch dopravních, všechna uměla vývrtku. Dneska si koupíte Cessnu, ta má vývrtky zakázané. Když si nekoupím super drahé auto, ale postavím si ultralight. Za 150 tisíc se dá koupit příjemné sportovní letadlo pro dva lidi, ultralight. Smutná záležitost ale je, že někteří výrobci už neexistují, takže nemá kdo prodloužit životnost letadel, která by mohla lítat dalších sto let. Dakoty jsou předválečné a létají dodnes. Třeba Meta Sokol, když naplní stanovené hodiny, protože tak praví předpis, se musí odstavit, i když by mohl létat další stovky a tisíce hodin, stačí ho jenom udržovat, aby byl stále zdráv. Ale prý se blýská na časy, protože Úřad pro civilní letectví má osvíceného šéfa a všichni doufají, že bude naplněna ta idea, že tato letadla nebudeme řezat pilou a posílat do šrotu. Sobota 7. června 2014, 8:00–8:30
Lucie Výborná × Martin Velek
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196300
Jan Pokorný
Zdeněk Řehák taneční mistr
Přišel jste v saku, v kravatě, společensky oblečen, a to jste mi říkal, že jste kvůli nám musel přijet z chalupy. Ano, přijel jsem z chalupy. Vzpomněl jsem si na to, co se kdysi psalo v itineráři pro taneční mistry minulého století. A tam, teď to říkám s nadsázkou, také stálo, že taneční mistr se má šatit. Tak jsem si řekl, že si na to vezmu kravatu a sako. Poznáte na první pohled, jestli je člověk úplné poleno, nebo jestli se v něm alespoň trochu skrývají taneční vlohy? Leccos se dá předpokládat, ale odhad nemusí být stoprocentní. Někdo třeba má určité starosti na začátku, ale tanec ho zaujme. A dožene i ty, kteří ze začátku neměli problém, ale postupně se jim přestávalo dařit. To je individuální, ale dá se předpokládat, že třeba vysocí lidé mohou mít problémy s koordinací pohybu. Taneční, jak je známe my, představují české specifikum, nebo je to kurz rozšířený v mnoha dalších zemích? Jde o světový unikát. V zahraničí se naučíte také všechno, ale naučíte se to na místech, která postrádají společenskou atmosféru, budete se to učit někde ve studiu, budete se to učit bez společenského oblečení, ale hlavně se to budete učit soukromě. A samozřejmě chybí tomu atmosféra, která k tanci náleží, tanec je společenská záležitost. V tomhle jsme ve světě unikátní a važme si toho, ale také si řekněme, proč to vzniklo, k čemu se to váže. Měli jsme štěstí v tom, že při vzniku české polky roku 1830 se lidé chtěli scházet, chtěli mluvit česky, to vše vytvářelo slavnostní atmosféru. To byl základ tanečních kurzů, navíc byly propojeny se společenskou výchovou, s vhodným oblečením, provozovalo se to na místech, která k tomu byla určena, jako je třeba Žofín. Lidé prostě muzicírovali, zpívali, bavili se česky a přitom také tančili. Česká polka byla tehdy velkou událostí, chtěl ji umět každý, později oblétla celý svět. Třeba pražský taneční mistr Raab s velkým úspěchem učil polku ve Vídni. Ke společenskému tanci patří společenské chování. Sledujete to na lidech, pozorujete profesionály, jestli kromě toho, že mají taneční vlohy, mají i společenské chování, noblesu z dob Oldřicha Nového. Dnešek se nedá srovnávat s dobou Oldřicha Nového. Ale součástí tanečních kurzů zůstává i společenská výchova. Žáci z domova vychováni celkem jsou, ale když přijdou do velkého kolektivu, jaksi se bojí projevit, ostýchají se. To vidíte už na pozdravu. To je také společenské chování. V tanečních hodinách vysvětlíme, jak má všechno vypadat. Nejenom pozdrav, ale i další oblasti. A musím říci, že v průběhu taneční sezony, protože proběhne dvacet lekcí, žáci rostou. Nenaučí se to za jeden večer, vždyť i běžné podávání ruky je určitý proces. Ale po taneční sezoně se jim to zdá jako samozřejmost. 100
100 statečných
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196300