BÝT V NEBI JE TAK SNADNÉ
O
pravdu, být v nebi je tak snadné, a nemusíte kvůli toho vůbec ani umřít. Já jsem například živá, alespoň občas se domnívám – a přece jsem v nebi byla. BYLO TO TAK, vstoupila jsem do katolic kého kostela v městě Canterbury, ono městečko leží nedaleko Dovru v Británii a už dost pamatuje. V tom jsem se střetla s kazatelem, slovo dalo slovo i on mne poslal přes ulici, kde prý bezpečně najdu vše, po čem toužím (mínil sluha Boží). Opustila jsem tedy starobylý kostel a malounko se rozhlédla po uzounké uličce a ze všech jejích koutů na mne doléhala dávná (pro mne tak přitažlivá) MINULOST. A našlapovala jsem tiše na drobné kamenné kostičky, které dláždily chodníky i cestu, abych nevhod ne probudila dobu dřívější. V tom kdosi z opačného konce chodníku zvo lal česky – Neztratila jste se, paní Klímová? Byl to kolega spisovatel M. P., v bílém obleku a s bílou placatou čepicí na hlavě. Nikoliv, uklidňovala jsem tohoto mladšího roztomilého pána, který si soustavně natáčel své dlouhé vlasy na prst a dělal z nich ruličku, a při každém posunutí sedadla do polohy ležmo v autobusu, kterým jsme z Prahy vyrazili na pouť, vzhledem k délce vlastního těla, kladl mi hlavu i s tou ruličkou rovnou na nikoliv zanedbatelná… ňadra, takže jsem později vjížděla zmíněným dosti zdrchaným dopravním pro středkem s Petiškou na hrudi i do samotné slávy Londýna!!! (…k ob veselení všech ostatních spolujezdců−psavců) Ale vraťme se: ubezpečila jsem kolegu, že nejsem ztracená, a on se jal pokračovat v chůzi, aby opět našel další maličký poštovní úřad či typickou anglickou telefonní budku, odkud by mohl volat do Čech, aby zvěstoval komusi z příbuzných, nebo přátel, že je právě v Albionu. Možná jim do telefonu vyprávěl tu strašlivou příhodu s arcibiskupem Thomasem Becketem, který byl brutálně zavražděn 29. dubna 1170. Čtyři rytíři arcibiskupa štvali jako zajíce od jeho paláce až do severozá padní lodi v katedrále, která je považována za jednu z nejslavnějších staveb západní Evropy. Mimochodem, stavěla se od roku 1071 do r. 1500.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196018
A to, prosím, není jediná hrůzostrašná historka, která se ke ka tedrále a Canterbury v Kentu váže. Anglie, Anglie… Abych to zjemnila, mají tady i MUZEUM POHÁDEK. Vážně. Dům, kde na vlastní oči uvidíte všechny místní pohádky a legendy. Že toto město s hradem, starobylou královskou kolejí, několika kos tely, zahradami, a bůhvíčím ještě – pamatuje Vikingy, Římany a Nor many, to dá rozum. Po každém z nevítaných hostů tu cosi zbylo, nebo též cosi navždy zmizelo! Když jsem se dosyta pokochala pohledem na historickou čtvrť, pře šla jsem uličku napříč, minula jsem dveře do zlatnictví, kde se výklad nadouval šperky, div nepraskal ve švech, otevřela jsem jinší dveře. Za cinkal nad mou hlavou zvoneček. Obchodem procházel pán v letech, která u mužů musím označit za stále ještě příjemná, a zákazníkům něco objasňoval. Rozhlédla jsem se kolem a najednou jsem si nevěděla rady s pocitem, co ve mně bublal jako šampus. V rohu místnosti stála paní tmavé pleti, zvedala ruce nad hlavu a s půvabem, který je vlastní jen černošské krvi, pohupovala se v bocích, zatímco z magnetofonu na polici zněl pravý spirituál. To vše uprostřed omamné vůně právě vy tištěných knih. Těch lákavých titulů. Bože můj… nevěděla jsem, co s rukama a kam s očima. Jednu knížku jsem odložila, druhou zvedala, po třetí knížce jsem pokukovala. Ale na ceny (pro nás po přepočtu), na ty se raději neptejte! I tak, přepadena euforií, jásala jsem v skrytu duše – ale natolik intenzivně, až má vlna nadšení zalila pana knihkupce. Knihkupec se jmenuje Harry, už ví, že já jsem Božena a jaksi jsem přes knihy příbuzná i jemu. Čas mi ale šlape na paty, dostanu dárek – vážně, knížku o Canterbury a ozdobnou náušnici ve tvaru kříže. V tom knihkupectví zapomenu kousek svého já a budu se tam chtít podvědomě vrátit, abych dokončila debatu s panem Longem, a taky s tou starou roztomilou dámou, co mně převedla přes příliš rušnou kři žovatku se slovy – Pojďte, děvenko, a držela mne za ruku s takovou vervou, že francouzská hůl (má) se chvílemi zvedala nad povrch vozov ky. Zůstalo ve mně Canterbury, s katedrálou, v níž se konala slav− nostní mše za přítomnosti tamního starosty, a také s vykopanou jámou, kde byly viditelné zbytky stavby z X−stého století, a se sa− metových hlasem černošské lady, která snad dosud v rohu
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196018
místnosti křesťanského knihkupectví vyznává rytmem své sympatie k Bohu. A cože se stalo z náušnicí? Je položena za sklem v knihovničce. Můj muž zatím nesplnil slib, že mi vzduchovkou prostřelí ušní boltec kvůli dírky, abych si dárek od Harryho Longa konečně vychutnala, jak pravil po mém návratu z Anglie, a to už je vážně nějaký ten pátek.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196018