Věnovala jsem mu sladký úsměv a jemu konečně došlo, že jsem ho dostala. Zatvářil se zlostně. „To nebylo pozvání k nějaké hře, Chloe.“ „Ne?“ rozšířila jsem oči údivem. „Tak proč jsi mě teda posílal na ty stránky o nekromantech? S obrázky šílenců, kteří probouzejí armády rozkládajících se zombií? Takhle se vždycky bavíš? Tím, že děsíš nově příchozí? Bezva, tak ses pobavil. A jestli mě zase budeš chtít zahnat do kouta nebo mě lákat do sklepa…“ „Lákat tě? Chtěl jsem s tebou mluvit.“ „Ne.“ Vrhla jsem na něj nesmlouvavý pohled. „Jenom mi chceš nahnat strach. Zkus to ještě jednou a půjdu to říct sestrám.“ Tyhle řádky scénáře, který jsem si průběžně tvořila v hlavě, měly působit důrazně a vzdorovitě – nová holka se neohroženě postaví tváří v tvář tyranovi. Ale když jsem svou repliku vyslovila, vyzněla spíše jako vztekání rozmazleného fracka, který vyhrožuje, že bude žalovat. Derekovy oči ztvrdly. Jako bych najednou hleděla na hromady zelených střepů. Svraštil obličej do grimasy, která vypadala téměř nelidsky. Čišel z něho takový vztek, že jsem se mu raději klidila z cesty. Klopýtala jsem rychle ke schodům. Popadl mě za předloktí. Ucítila jsem, jak se mi jeho prsty zaryly do kůže. Škubnul se mnou tak silně, až jsem vyjekla, pak se mnou smýknul po zemi a vzápětí jsem zcela ztratila půdu pod nohama. Když konečně povolil stisk, svalila jsem se na podlahu. Ležela jsem na zemi, držela se za bolavou paži a nechápavě zírala, neschopna uvěřit tomu, co se právě seběhlo. Padl na mě jeho stín a já se začala sbírat zpět na nohy. Natáhl se ke mně. „Chloe, já…“ Odpotácela jsem se co nejdál od něj, z jeho dosahu. Něco říkal, ale neposlouchala jsem ho. Ani jsem se na něj nepodívala a prchala po schodech nahoru. Zastavila jsem se až u sebe v pokoji. Sedla jsem si na postel a lapala po dechu. Rameno mě pálilo bolestí. Vyhrnula jsem si rukáv a uviděla zarudlé otisky jeho prstů. Zírala jsem na ně. Ještě nikdy předtím mi nikdo neublížil. Rodiče mě nikdy neuhodili. Ani mě neplácli, dokonce mi něčím 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195993