Oslovení z tmy (Ukázka, strana 99)

Mohli jste být přešťastni! Byla to obyčejná věta, ale tajila jakýsi zvláštní smysl, který mě náhle opět trochu v tom mém úděsu a beznaději vzrušil. Náhle jsem opět trochu zbystřil mozek, jako bych si lízl kapky vína, nabral vodu či utrhl zralý plod. Co muž řekl, byly sice mlhy nad dolinou, odváté listí, bylo to něco, co je to tam. Byla to však přece jen možnost! Mohli jsme být přešťastni! A pak: kdyby byl váš mechanismus jasně myslil! Ano. Tolik učenců a mudrců bylo v našich dějinách, tolik zázračných učitelů a filosofů a nikdo na to vlastně nepřišel. Bože, jak těžké bylo asi přijít na to jasné myšlení… „Velmi lehké,“ řekl muž za mnou, „lehčí, než si myslíš. Lehčí než nabrat vodu nebo utrhnout zralý fík.

Mohli jste ovládnout Babylónii a Asýrii, Persii a Egypt, Řecko a Řím, celý svět, bez oštěpů, šípů, praků, bez jediné kapky krve. Je pravda, děla jsou zázrak, měly by se jim stavět pomníky. Ale vy jste jich užívat nemusili. Vy ne! S válkou by šla země proti zemi, říše proti říši, národ proti národu, ale vy ne. Vy byste byli šli s jasným mechanismem, který převyšuje jiné, se správným poznáním, z něhož se vyvodí činy.

A výsledek? Chceš ho znát? Nezhroutíš se?“ A když jsem ho ujistil, že se budu držet, začal, jako by odříkával chemické vzorce: „Od věků do této strastiplné chvíle jste mohli bydlit v mramorových palácích a skleněných vilách, obehnaných rajskými parky s palmami, růžemi a vodotrysky, vozit se světem v limuzínách, letadlech a nejkrásnějších jachtách, snídat kaviár s želvími vejci z číšek z ryzího zlata, pít nejdražší vína z vyvrtaných 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195882

diamantů, koupat se v kokosovém mléku a růžovém oleji, spávat na hedvábí a rajčím peří, mít tisíce nejmilejších přátel a žen všech národností, ras a druhů, věrnějších než dogy ve vašich předpokojích, být výhradními majetníky nejvzácnějších uměleckých děl, od antických soch k Manetovi a Picassovi, stavět jste si mohli rekreační zámky na dně moře a neogotické letohrádky na Marsu a Venuši, plovat jste mohli na perutích kosmických labutí uměle zbarvených éterem, nechat se ovívat pavími péry od sluhů a srkat přitom šťávu z aloí s medem a hyperonem. Všechno na světě jste mohli mít, po čem se jen srdci zachce, včetně té jediné iluze, která by mohla mít přece jen nějakou cenu, aniž by vám uškodila, jako škodí lidstvu, totiž lásky. Mohli jste svůj život trávit v naprosté bezstarostnosti. Vznášet se mohl váš velký znak štěstí…“ Nedokázal jsem potlačit výkřik. „Tak mi prozraďte, jak se k tomu dalo dospět! Prozraďte mi tedy tu cestu ke ztracenému ráji…“ volal jsem a můj mozek se ještě víc zbystřil, avšak můj úděs a beznaděje v tom vzrušení ještě vzrostly, jako vzrostou vždy, když se ztracená možnost popíše. A snad též i proto, že jsem si jeho slova promítl v barevné obrazce, jako by to, co říkal, byla skutečnost. Snad i proto, že jsem náhle dostal chuť i na kousek chleba a hrst vody. Snad jsem teď i cítil, že kamenné dlaždice pode mnou tlačí a studí. Snad i proto, že jsem vdechoval dusný kouř a dým z okolních trosek a byl si vědom, že se blíží konec, konec, neúprosný konec světa…

Muž za mými zády se zřejmě usmíval.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195882

„Ovšem, že ti vše prozradím,“ usmíval se, „prozradím, ale což to! Já udělám víc!“ usmíval se. „Já ti ke štěstí, které jsem ti právě líčil – pomohu!“ Kdybych byl neležel na zemi, jistě bych byl upadl.

Strhla mě závrať. Jako bych objel kolotoč. Barevné obrazce mi zavířily v hlavě a mírně se mi zvedl žaludek. „Vždyť je konec světa,“ zasípal jsem v hrozné slabosti a beznaději, „vždyť je konec, přijde ta hrozná stvůra z obrazu… zajdeme…“ a tu se muž za mnou velice rozesmál. „Tak aby bylo jasno,“ řekl se smíchem, „teď ti to povím. Konec světa není. Hoří jen vesmír. Hoří jen ohně na Zemi z atomových smrští a zrcadlí se v ohni kosmu. Stala se jen katastrofa v naší sluneční soustavě a kousek za ní, jaké není rovno, toť vše. Ale až všechno uhasne, až Slunce přejde opět na svou oběžnou dráhu a planety se vrátí na svá místa, život bude pokračovat. A co se stane?“ Muž se na chvilku odmlčel, jako by si srovnával myšlenky, a pak řekl: „Co se stane! Především skončí tato požehnaná válka, což ovšem ještě trochu potrvá. Za tu dobu budete pobiti, pobiti od nemluvňat po starce v tomhle státě i ve všech dalších, ty též. Co pak bude, bude svět bez vás. Nebudete. Víš, co to znamená ne-bu-de-te?“ A opakoval znovu: „Nebudete… Na chvíli zavládne na Zemi, jak se říká, klid. Zatímco se zbytky vašich kostí v hrobech budou měnit na fosfor, nahoře na světě, to jest zde, budou klidně jezdit auta, vlaky, tramvaje, zvonit telefony, kina a divadla hrát, restaurace pít, krátce vše jak dosud až na vás, kteří nebudete, po nichž 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195882