a s menší ztrátou sodíku (neboli elektrolytů) než běžci, kteří nebyli na horko aklimatizovaní. Zvýšené pocení mělo ale i jednu nevýhodu — dehydrataci. V závislosti na tempu jsem každou hodinu ztratil asi litr vody a s ní půl čajové lžičky soli. Můj hypotalamus vyplavoval do krve antidiuretické hormony, které přikazovaly ledvinám, aby zmírňovaly ztrátu tekutin tím, že zkoncentrují moč. Přestože se ale mé tělo tak zázračně přizpůsobilo, bez dodávky vody mi houstla krev a ještě víc zatěžovala už tak namáhané srdce. Toho se Ian obával, a proto mi nutil vodu. Obával se ještě dalšího nebezpečí — hyponatrémie. To je stav, kdy zvýšený příjem tekutin a neschopnost ledvin jej kompenzovat vedou k tomu, že v krvi prudce poklesne hladina sodíku. Běžci s hyponatrémií dokonce během závodu přiberou, protože buňky v jejich těle zadržují vodu a nabývají na objemu. Pokud se jedná o dočasné otoky na končetinách, není to tak zlé, ale když otečou buňky v mozku, tlačí na lebku a způsobují dezorientaci a zmatenost. V extrémních případech může být hyponatrémie i smrtelná. Proto mi Ian dával sůl. Rada, že máte při dlouhotrvající namáhavé fyzické aktivitě přijímat dostatek tekutin a solí, zní prostě. Zkuste to ale vysvětlit žaludku. Závod je situace typu „bojuj, nebo uteč“, takže se aktivoval můj sympatický nervový systém, který odklonil tok krve od trávicích orgánů a nasměroval jej ke svalům, plicím, srdci a mozku. Nárazy nohou na zem zvyšovaly tlak v mé břišní dutině na dvojnásobek až trojnásobek normální hodnoty. V takových podmínkách je obtížné cokoli udržet v žaludku. Někteří běžci si před závodem berou Prilosec, aby předešli nevyhnutelným poruchám trávení, ale jelikož jsem se zavázal ke konzumaci pouze rostlinných, průmyslově nezpracovaných potravin, nebyl jsem ochotný se snížit k braní nějakých léků. Šel jsem se vyzvracet do trávy vedle stezky. Ian mě poplácal po zádech. Povídal, že to bude v pořádku, udělá se mi líp a za chvíli se zmátořím. Pomyslel jsem si, že buď lže, nebo trpí nějakými scestnými představami. Ani jedno z toho se mi příliš nezamlouvalo. Nikdy předtím jsem v závodě nezvracel. Jestli to bylo díky mému železnému žaludku nebo díky tomu, že jsem dobře jedl a staral se o tělo, to jsem nevěděl. Ale teď, když jsem si měl užívat životního vítězství,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195826