„Přece víte, proč tu jsem,“ odpověděl odměřeně. „Pořád tu“ šustil s obsahem plastového sáčku. „To je jeho pozůstalost,“ řekl a podal ho Norlanderovi. „Moc toho není. Také není moc co dodat. Byl to zdravý mladý muž a naposledy jedl tučný hamburger. Připravený s medem, což je dost podivné. Smrt nastala mezi dvanáctou a třetí v noci, blíž to určit nemůžu. Čtyři výstřely do oblasti srdce. Okamžitě byl mrtvý. Jeho hodinky na rozdíl od něho jdou,“ dodal a ukázal na sáček. Norlander si sedl na lavici před chladírnou, probíral se lejstry a čekal na pozvané potenciální příbuzné. Bylo jich nakonec celkem šest. Nejdříve přišel starší pár, pán a paní Johnssonovi, jejichž zeť zmizel před několika týdny. Podle Norlanderových záznamů tento zeť patrně vybílil nezanedbatelné konto jejich dcery a odjel do Bahrajnu, kde si pořídil harém, takže šlo jen o vyloučení totožnosti. Jeho tchán a tchyně přešli od naděje k zoufalství, když mrtvého uviděli a museli zavrtět hlavou. Nebylo by je asi nic potěšilo víc než ho najít právě tady. Norlander sám ho viděl prvně. Tělo leželo v místnosti s dvířky do chladicích boxů, které nepříjemně bíle zářily pod světlem studené výbojky. Byly rozmístěny podél celé stěny. Na první pohled ho překvapila všednost mladého muže. Neměl jediný specifický rys. Kdyby měl člověk popsat homo sapiens mužského rodu, byl by tento muž pro tu roli jako stvořený, pomyslel si překvapeně Norlander. Potom přišli dva další lidí, kteří o své syny přišli už před lety jako o malé chlapce a dosud se nevzdali naděje, že je opět uvidí. Norlander s nimi soucítil, s jejich bezmocí a zármutkem, který nikdy neskončí. Pak nastala delší přestávka. Norlander se zahleděl do nesrozumitelného pitevního protokolu a vyprázdnil sáček s věcmi zavražděného. Byly tam tři: napodobenina rolexek, které zatím šly, rulička desetikorun a lesklý klíč, který vypadal jako nový. Nic mu to neříkalo, a právě proto se to tak dobře hodilo k neznámé oběti.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195824
Těsně za sebou se dostavily dvě ženy, z nichž jedné minulou noc zmizel syn, druhé zase manžel. Byl to zas úplně jiný zážitek. Ta příšerná vteřina, kdy lehátko vyjíždí z ledového boxu, se jim zračila v očích. Paní Emma Nilssonová postrádala syna narkomana, který se měl vrátit domů, ale neobjevil se. Norlander si byl předem jist, že to nebude jejich oběť, ale přesto zavedl dámu středního věku a těžkého údělu k tělu zemřelého. Zavrtění hlavou bylo osvobozující, skoro šťastné. Ještě byla naděje. S Justinou Lindbergerovou to bylo úplně jiné. Byla to snědá mladá krasavice, jejíž stejně starý manžel se večer předtím nevrátil domů. Stála bez hnutí a čekala, až mrtvého spatří. Vyzařovalo z ní absolutní zoufalství, byla naprosto přesvědčena, že její manžel byl zavražděný, a když to tak nebylo, zhroutila se. Norlanderova snaha ji uklidnit byla marná, musel zavolat na psychiatrii, aby jí přišli dát injekci se sedativem. Když se konečně znovu posadil na lavici, třásl se po celém těle. Poslední se dostavil Egil Högberg, starý muž s amputovanýma nohama, kterého na kolečkovém křesle přivezla mladá sestra z ústavu dlouhodobé péče. „Jistě to je můj syn,“ řekl bezzubými ústy. Norlander dělal všechno, co mohl, aby necítil jeho příšerný dech, a obrátil se k sestře, která žvýkala žvýkačku a obracela oči k nebi. Pustil je dovnitř a vyvezl tělo z lednice. „Je to on,“ řekl klidným hlasem Högberg a položil revmaticky pokroucenou ruku na ledové tělo mrtvého. „Je to můj jediný syn.“ Sestra lehce poklepala Norlandera po rameni a když spolu vyšli z místnosti, řekla mu lhostejným hlasem: „On žádného syna nemá.“ Norlander na ni skepticky pohlédl a prosklenými dveřmi se podíval na starce, který položil tvář na obličej mrtvého. Sestra pokračovala: „Nedalo se mu to vymluvit. Nebylo by s ním k vydržení, kdybychom mu to neumožnili. Nevíme, proč to chce, ale je lepší ho nechat.“ Norlander ze starce nespouštěl oči.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195824
„Možná že se připravuje na smrt,“ mínila sestra. „Nebo?“ „Nebo je to starý nekrofil,“ dořekla sestra a z úst vyfoukla velkou bublinu. Chvíli bylo ticho a potom někdo poznamenal: „Nebo syna postrádá.“ Až za chvíli mu došlo, že to řekl on. Otevřel dveře. Stařec na něj od těla oběti vzhlédl jasnýma modrýma očima. „Rodová linie se přerušila.“ Viggo Norlander pevně a na dlouhou chvíli zavřel oči.
13. To první, co Gunnara Nyberga praštilo do očí, byl kontrast mezi hlavní budovou LinkCoop v Täbách a skladovými prostory v přístavišti. Jediným pojítkem mezi nimi bylo logo, které hýřilo barvami jako drahý bordel ve městě. Dvoupatrová budova z osmdesátých let při bližším pohledu nebyla nic jiného než dobře kamuflovaný mrakodrap, který správně předvídal konec desetiletí a rozumně se položil na záda. Luxusní prostředí před vchodem budovy by se víc hodilo ke golfovému klubu než k sídlu firmy. LinkCoop nevyráběl nic, podnik byl spojnicí mezi Východem a Západem, a moderní součásti počítačů nejrůznějších výrobců se valily tam a zpátky. Nyberg vůbec netušil, že taková činnost může být tak výnosná, jak budova naznačovala. Na druhé straně nebyl v ekonomii honěný a měl starost, zda tady vůbec pochopí, oč jde. Minul závoru, maskovanou za dopravní recepci, a jel k hlavní budově. Tvrdohlavě zaparkoval přes dvě místa pro invalidy, protože si neuměl představit, že by někdo takový v tomhle podniku pracoval. Jen tato místa byla na parkovišti volná a předstírala korektnost. Nezahlédl kolem sebe jediný vůz nižší než střední třídy. Buďto pomocný personál jezdil městskou dopravou, ane-
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195824