dobu bedlivě poslouchala, přikyvovala a místy si psala poznámky. Když Olga skončila, odložila tužku a začala klást Olze otázky přesně takové, které si Olga sama sobě bála položit. Olga se sice nejprve ošívala, ale nakonec zjistila, že není zbytí nalít si čistého vína a začala popravdě odpovídat a rozebírat svoje pocity, až se konečně dobraly společně k rozumnému řešení. „No tak vidíte. Ani to moc nebolelo.“ Usmála se na ni psycholožka. „Ale sama bych se k tomu asi nedobrala.“ „Musíte jen vnímat správně svoje pocity a umět se vcítit do ostatních a sama uvidíte, že je všechno mnohem jednodušší, než se zdá.“ „Připadám si najednou jako sobec. Místo toho, abych se radovala, že vlastně syn má manželovu krev, pořád se probírám tím, jak k tomu vlastně došlo. Měla bych být šťastná, tak proč mi to nejde?“ „Teď, když jste si konečně sama dokázala odpovědět na tuto otázku, už bude všechno mnohem lepší. Jen musíte komunikovat s lidmi kolem vás. Nesmíte se bát nahlas mluvit o svých pocitech. I ostatní lidé kolem vás mají svoje pocity. Naučte se vidět to z jejich strany a uvidíte, že se vám bude mnohem lépe dýchat.“ „Potřebuju si nejdříve odpočinout. Je toho na mě poslední dobou nějak moc.“ „No vidíte. Vezměte rodinu někam na výlet. Společně trávené chvíle jsou pro vás to nejlepší. Zbavíte se při tom stresu a na svět se budete dívat úplně jinýma očima.“ „A to jsem si myslela, že není východisko z této zapeklité situace.“ „Vždycky je nějaké řešení. Záleží jen na vás, jestli ho chcete vidět nebo ne.“ „Doufám jen, že vaše rady budou fungovat.“ „Musíte si věřit a pak se s tím poperete. Já jsem vám jen naznačila, jak na to. Finálový produkt bude jen a jen váš vlastní.“ „Tak mockrát děkuju, docela se mi ulevilo.“ „To jsem moc ráda, snad jsem vám pomohla otevřít oči.“ „Je pravda, že jsem se snažila řešit neřešitelné a to ostatní mi unikalo.“ „No vidíte. Tak kdybyste potřebovala další konzultaci, klidně se na mě obraťte. Ráda to s vámi rozeberu. Vždycky je lepší pohled nezasvěceného člověka.“ Olga znovu poděkovala a spěchala domů, aby mohla rady psycholožky co nejdříve použít v praxi. Potřebovala zase získat tu jistotu, že ji manžel ještě stále miluje jako dřív a že společné starosti o Tomáška mohou jejich vztah zase stmelit. Jen k Tomáškovi musí zvolit mnohem opatrnější přístup. Bude mu zřejmě ještě nějaký čas trvat, než si zvykne žít tenhle život s jinými rodiči.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195680
KAPITOLA 12. Zdeněk Celou noc se jen převaloval a nemohl spát. Přemýšlel, jak jen Tomáškovi sdělit pravý stav věcí. Musí přeci vědět pravdu. Je to jeho syn, tak mu nemůže lhát. Jak mu to jen říci a neublížit mu tím? Zítra je neděle a Olga říkala něco, že jí psycholožka poradila společné výlety do přírody. Mohli by si vzít kola a zajet si na blízkou rozhlednu. Dají si tam svačinku a při té příležitosti se mu třeba povede s Tomáškem promluvit. Sice Olze slíbil, že mu to ještě říkat nebude, dokud nebude větší. Ale v hlavě mu neustále vrtal červík naděje, že by se třeba jejich vztah mohl více stmelit a lépe by spolu vycházeli, kdyby věděl, že je u svého vlastního táty. Rozhodl se, přes všechny zákazy jeho manželky, že se přeci jen pokusí mu to nějak opatrně sdělit. Dopoledne kolem desáté hodiny byli všichni připraveni na cestu. Zdeněk nachystal kola spolu s Tomáškem, aby byly dohuštěné pneumatiky a mohli ihned vyrazit. Cesta mezi poli byla hrbolatá a vedla do mírného táhlého kopce. Když dorazili asi tak do poloviny kopce, Olgu opustily poslední zbytky sil. Slezla s kola a křikla na ně. „Jeďte dál, já se trochu projdu. Musím to rozdýchat.“ Zdeněk s Tomášem na ni zamávali a Zdeněk ještě křiknul: „Počkáme nahoře pod rozhlednou.“ A šlapali dál. Jakmile dorazili na místo a udýchaně usedli na lavičky, Zdeněk v tom hned viděl příležitost, jak vše Tomáškovi sdělit. „Taky jste jezdili na výlety?“ Zeptal se jen tak mezi řečí o tom, jak musí začít cvičit, aby to příště udýchal. „Moc ne. Mamka na to nebyla. Občas jsme si vyjeli s tátou k rybníku na kole.“ „A co o prázdninách? Jezdil jsi na tábor nebo někam?“ „Byl jsem jednou, ale moc se mi tam nelíbilo.“ „To já byl nedávno s chlapama od nás z práce na vandru u vody. Byla to taková klasicky jenom pánská jízda. Vzali s sebou i svoje malé kluky, aby viděli, jak se správně kempuje a mně se to moc líbilo. Jenom mi bylo líto, že tam nemám svýho kluka. Letos se jede znovu. Byl bych moc rád, kdybys tam jel se mnou. Co tomu říkáš?“ „Jooo, super! A mohli bychom říci i strejdovi Karlovi, ať vezme dvojčata.“ „Dobrej nápad. Každej táta má se svým klukem probrat všechny chlapský záležitosti, aby ho pořádně připravil pro život. Ukážu ti, jak rozdělat oheň, jak
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195680
postavit stan a uvaříme polívku v kotlíku nad ohněm. Uvidíš, že se ti to bude líbit.“ „A nebude to mamce líto, že ji necháme doma?“ „Neboj, bude ráda, že si odpočine a nebude muset vařit. Schválně se ji na to zeptej, uvidíš, co ti řekne. Hele, už je tady.“ Olga opřela kolo o lavičku a s funěním dosedla naproti Zdeňkovi a Tomáškovi. Zdeněk byl zklamaný, že nestihl říct, co chtěl. Ale doufal, že do konce výletu všechno Tomáškovi poví. Už si ho tak pěkně připravil, možná stačila jen chvilka a mohl to mít z krku. Když se všichni občerstvili pitím a svačinou, co jim Olga doma připravila do batůžků, vyrazili na rozhlednu. Po rozhledně chtěli ještě zajet na nedaleký skanzen, ale začalo poprchávat, tak se raději otočili a spěchali domů. Kousek od domova je zastihl pořádný liják a tak domů dorazili na kost promoklí.
Lumír Marně po týdnu čekal na Štěpánku. Telefon mu nezvedala, a když jí zavolal z budky, ihned zavěsila, když poznala jeho hlas. Nedalo se dělat nic jiného, než zajít na policii. To bylo to poslední, co by chtěl Lumír udělat, ale nebylo zbytí. Sama to určitě nikdy neudělá. Poslal jí tedy pro jistotu ještě poslední varovnou esemesku: „Zítra půjdu na policii s tebou nebo bez tebe, tak se rozhodni!“ Jelikož se nedočkal žádné odpovědi, rozhodl se už nečekat a co nejdříve tam zajít oznámit, jak je Štěpánka nezodpovědná a jak ohrožuje ostatní lidi kolem sebe. Druhý den vstal časně ráno a vydal se na policejní oddělení, aby tam podal oznámení. Mladý strážmistr si ho posadil proti sobě na židli, připravil si počítač a vyžádal si Lumírovu občanku. Když naťukal základní hlavičku a Lumírovi identifikační údaje zeptal se ho: „Tak mi, pane Horák, řekněte, čeho se to vaše oznámení týká.“ „Jde o trestný čin obecného ohrožení.“ Vyhrkl Lumír jako profík, který se vyzná v zákonech. Pracně si to totiž večer nastudoval na internetu. Nechtěl si připadat hloupě a tak si to raději vyhledal. „A jakého druhu je to obecné ohrožení?“ „Podívejte se, věci se mají tak: já jsem HIV pozitivní a vím, kdo mi to způsobil a dokonce vím, že ta osoba to šíří úmyslně dál.“ Při slovech „HIV pozitivní“ se strážmistr napřímil, jako by snad chtěl utéct, ale vzápětí si jen s kolegou vyměnili pohledy. „Chcete snad říct, že to ví, že šíří smrtelnou nákazu?“ „Ano přesně tak.“ „To je závažné obvinění, pane Horák. Pokud se prokáže, že to není pravda, mohla by ta osoba na vás podat trestné oznámení pro pomluvu, je vám to jasné?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195680