Cizinky (Ukázka, strana 99)

„To mě nepřekvapuje.“ „Myslíš, že je hezká?“ „Nechci o ní mluvit.“ „Proč najednou neodpovídáš?“ Uložil jí hlavu na polštář a vstal z postele. Zastavil se přede dveřmi na balkón, podíval se ven a zeptal se, jestli z jejího oblíbeného jídla ještě něco nezbylo. Zasmála se, a postel se lehce zatřásla pod jejím hbitým, sotva patrným pohybem.

Jeli znovu na předměstí Ventimiglie, tentokrát však do Perinalda.

Perinaldo je jedno z nejvýše položených míst na sever od pobřeží, řekla Francesca jako cestovní průvodkyně, když byli na cestě po prázdné, k nebi stoupající silnici. Ano, řekl jen Stefan, uchvácený zvláštním kouzlem pahorkatiny.

Většina z chladných uliček ležela v úplné opuštěnosti, křehký a ponurý byl ten kamenný labyrint, jeho kouty a střechy byly vystaveny všem větrům. Francesca vyprávěla, že tu jako malá občas mívala dojem, jako by k ní klouzavě připlouvaly cáry mraků.

Obloha se skutečně zdála být neobyčejně blízko, svět ležel dole v dálce, cizí a zapomenutý. Za jedním z posledních domů se Stefan položil do trávy, Francesca si rychle lehla k němu. Hlavu podepřenou dlaní, pozorovala jeho bezvýraznou tvář. Zastrčil jí pramen vlasů za ucho, ona ho polechtala pod nosem stéblem trávy.

Mlčení prolomila otázkou, jestli ho nezajímá, kolik měla milenců.

Odpověděl, že by si přál, aby z nich nebyl nikdo, koho opravdu milovala. Řekla, že měla jen tři krátké vztahy. Jací to byli kluci, zeptal se nehlasně. Všichni tři byli idioti, odpověděla a strčila mu do nosu stéblo trávy. Kýchl tak mocně, až týlem narazil o zem. Tiše se zasmála, opět zvážněla a zeptala se, co se ještě chce dovědět z jejího mládí. Řekl směrem k obloze, aby mu vyprávěla o škole. Dobře, souhlasila, utrhla nové stéblo a vypravovala. Zalila ho vzpomínka na to, jak si jako dítě přával, aby mohl být k nebi takhle blízko, a přitom si vždycky myslel, že by se mu pak snad život změnil. Teď se Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195539

díval do hlubin nebes a poslouchal příběh, v jehož středu stála jedna skvělá, ovšem ne zcela bezproblémová dívka. Dvakrát kýchnul, pak ho překvapil horoucí polibek, a najednou zaslechl, jak ta dívka jen tak mimochodem říká: „Víš, že máš často v očích zvláštně nepřítomný pohled?“ Budík už ukazoval deset hodin, když se Stefan ve své posteli probudil. Věci, které si o půlnoci vypral, měl ještě vlhké. Vytáhl ze skříně červenou košili, nasoukal se do starých džínů a vyběhl z bytu.

Luigimu a Sergiovi pohrával na rtech těkavý úsměv. Šéfová má špatnou náladu, řekli oba, v obchodě prý panuje nepořádek, a také štítky na akce je třeba popsat znovu. A Luigi Stefanovi nejistým hlasem vyřídil, že má přijít do kanceláře. „Nenech se od ní vyvést z rovnováhy, buď úplně klidný,“ radil mu důrazně. Oba se za Stefanem dívali, než zaklepal na dveře kanceláře, potom se obrátili k regálům.

Stefan vešel do kanceláře a Francesca se zvedla ze židle. Zavřel za sebou dveře a ona se mu vrhla kolem krku. Tiše řekla, že od něho ještě ani jedinkrát neslyšela, že ji miluje. Řekl jí to, a ona mu pošeptala do ucha, že v noci ho neměla nechat odejít.

Když vyšel z kanceláře, pracovali Luigi a Sergio zrovna u regálu před dveřmi kanceláře. „Co chtěla?“ zeptal se Luigi. „Dostal jsem malé zaškolení,“ odpověděl Stefan. „Jaké zaškolení?“ vyrazil Luigi ohromeně. Sergio se zeptal s vykulenýma očima: „Je snad s tebou nespokojená?“ „Chtěla jen, abych se dál vzdělával,“ odpověděl Stefan. Luigi se neslyšně zasmál, potom Sergiovi tlumeným hlasem řekl: „Ta je opravdu šílená.“ „Musím rychle ve skladu roztřídit dodávku, protože zas jedeme do San Rema,“ řekl Stefan a otočil se ke dveřím do skladu. Luigi Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195539

zakroutil hlavou a dodal ještě: „To se musí přihodit zrovna tobě.“ Netrvalo dlouho a do skladu přišel Luigi, přinutil se k úsměvu a nabídl Stefanovi, že Francescu zaveze do San Rema místo něho.

Stefan se na něj překvapeně podíval. Vtom se na prahu, tiše jako kočka, objevila Francesca. Luigi pocítil její přítomnost podle Stefanova obličeje, zarazil se a otočil. Vrhla pohled k prvnímu regálu a řekla přísně, že se jí ten sklad ještě pořád nelíbí: Je třeba konečně pochopit, že v Itálii se pracuje jinak, než je asi v Německu běžné. Ráznými kroky vešla dovnitř, zastavila se uprostřed a se zvýšeným hlasem sdělila Luigimu, že její trpělivost je u konce. Od této chvíle se bude starat i o sklad. „Dobře,“ řekl Luigi vyděšeně. „Mám teď Sergiovi pomoci v prodejně?“ „Prosím,“ odpověděla a počkala, až odejde ze skladu, pak přišla, opět nehlučně jako kočka, ke Stefanovi. Tiše mu řekla, že čas vůbec neubíhá. „A mimochodem, zítra máš volno,“ dodala. „Proč?“ „Protože to chci.“ Neuběhla ani hodina a do skladu se vrátil Luigi. Rozrušeně řekl Stefanovi, ať si to s tím Německem nebere osobně. „To já vím,“ řekl Stefan, než se však otočil k regálu, Luigi k němu přistoupil a zasyčel: „Je to šílenství, ale já tě bohužel nemůžu bránit, jinak bych mohl přijít o práci.“ Mohlo být kolem tří hodin, když dala Francesca od prahu Stefanovi vědět, že na něho počká u auta. Cestou k východu se zastavila před pokladnou a začala Luigimu domlouvat. Stefan jí nerozuměl, ale mohl slyšet, že její tón je úsečný a popudlivý.

Najednou v něm ta scéna vzbudila dojem, jako by byl na nějaké divadelní hře.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195539