do kapsy a schovejte ji, poněvadž je možný, že jsme pozorováni, sledováni a pronásledováni členem tý bandy.“ „Jak jste věděl, že je ta pumpička zrovna v tomhle cípu světa?“ otázal jsem se ve své nesmírné prostotě. „Jakej je váš názor na vysoký sedlo?“ zeptal se Gilhaney. „Otázky jsou jako klepání žebráků a není třeba se s nima trápit,“ odvětil seržant, „ale bez trápení vám povím, že vysoký sedlo je dobrý, pokud ovšem máte mosaznou vidlici.“ „Vysoký sedlo je skvělý do kopců,“ pravil Gilhaney. Tou dobou jsme už byli na úplně jiném poli a ve společnosti bělavých hnědavých krav. Tiše nás sledovaly, když jsme si mezi nimi dělali cestičku, a pomalu měnily postoj, jako by nám chtěly ukázat všechny mapy na svých tučných bocích. Dávaly nám na srozuměnou, že nás osobně znají a váží si našich rodin, a když jsem procházel kolem poslední, smekl jsem na znamení, že si toho cením. „Vysoký sedlo,“ pravil seržant, „vynalezl jistej Peters, kterej strávil život v cizích končinách ježděním na velbloudech a jinejch výškovejch zvířatech – žirafách, slonech a ptácích, který umějí běhat jak zajíci a snášejí vejce veliký jako lavory, co v nich v parních prádelnách mají chemikálie na pouštění dehtu z pánskejch kalhot. Když se vrátil z válek domů, rozmejšlel nad tím, jak sedět na nízkým sedle, a jednou v noci, když ležel v posteli, náhodou vynalezl na základě nekonečnejch mozkovejch pochodů a duševních průzkumů vysoký sedlo. Jeho křestní jméno si nepamatuju. Vysoký sedlo zplodilo nízký řídítka. Ničí vidlici, způsobuje nával krve do hlavy a je velice bolestivý pro vnitřní orgány.“ „A pro které orgány?“ otázal jsem se. „Pro oba dva,“ pravil seržant.
102
OBrien_Treti_straznik_SAZBA_02.indd 102
15.5.2014 13:27:01 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195425
„Řekl bych, že tohle bude ten strom,“ řekl Gilhaney. „Nepřekvapilo by mě to,“ pravil seržant. „Strčte mu ruce pod podolek a promiskuitně ho začněte osahávat, abyste zjistil fakticky, jestli tam není něco víc než jen jeho vlastní nic.“ Gilhaney si lehl na břicho do trávy u paty hlohu, prohledával jeho privátní partie svýma silnýma rukama a hekal pod tíhou námahy. Za nějakou chvíli nalezl cyklistickou svítilnu a zvonek, postavil se a vložil je potajmu do kapsy od kalhot. „Velice uspokojivé a úslužně nastrojené,“ pravil seržant. „Vidíte, jak nutná je vytrvalost, určitě je to stopa, jistě ten bicykl najdeme.“ „Nerad kladu otázky,“ řekl jsem zdvořile, „ale moudrost, která nás vedla k tomuhle stromu, se ve školách neučí.“ „Neukradli mi kolo poprvé,“ pravil Gilhaney. „Za mých časů,“ pravil seržant, „chodila polovička učenců ve školách s takovou horou chorob v papuli, že by zdecimovali celej ruskej kontinent a pouhým pohledem sežehli lán obilí. Tomu už je dneska konec, mají povinný kontroly, ty ucházející vycpou železem a ty špatný vytrhnou takovou věcí jako štípák na dráty.“ „Za půlku toho může ježdění na kole s otevřenou pusou,“ řekl Gilhaney. „V dnešní době,“ pravil seržant, „není nic divnýho, když člověk vidí třídu kluků u slabikáře s perfektníma zubama a dětskejma můstkama, který skoro zadarmo vyrobil krajskej úřad.“ „Skřípat zubama v půlce kopce,“ pravil Gilhaney, „není nic horšího, člověk si je skoro celý upiluje a nepřímo to vede k cirhóze.“
103
OBrien_Treti_straznik_SAZBA_02.indd 103
15.5.2014 13:27:01 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195425
„V Rusku,“ pravil seržant, „dělají postarším kravám zuby ze starejch kláves od piána, ale to je drsná zem, kde není moc civilizace, člověk by tam nechal majlant na pneumatikách.“ Procházeli jsme nyní krajem plným statných odolných stromů, kde bylo pořád pět hodin odpoledne. Byl to zamžený kousek světa, v němž nevládly žádné dotazy a disputace a jenž tišil a ukolébával rozum. Nebylo tam živočicha většího než lidský palec a zvuku silnějšího než ten, který vydával seržant nosem, nezvyklé hudby, jakou dělá vítr v komíně. Všude kolem nás byl hustý zelený koberec měkkého kapradí, jejž prorůstaly zelené úponky, tu a tam z něj vystrkovala hlavu divoká křoviska a docela příjemně narušovala uhlazenost celého obrazu. Jakou vzdálenost jsme tím krajem ušli, nevím, ale nakonec jsme dorazili na nějaké místo, kde jsme se zastavili a už nešli dál. Seržant ukázal prstem na jistou část porostu. „Mohlo by to být tam, ale taky nemuselo,“ pravil. „Můžeme to jen zkoušet, protože trpělivost přináší růže a nouze naučila strážníka housti.“ Gilhaneymu netrvalo dlouho a vytáhl právě z toho místa porostu své kolo. Vytrhal z drátů trní, rudými znaleckými prsty osahal pneumatiky a úzkostlivě svůj stroj oprášil. Všichni tři jsme se bez kousíčku hovoru vydali zpátky k silnici a Gilhaney položil nohu na pedál, aby naznačil, že vyráží k domovu. „Než odjedu,“ řekl seržantovi, „co si doopravdy myslíte o dřevěným ráfku?“ „Je to chvályhodnej vynález,“ pravil seržant. „Dává člověku větší odskok a je nesmírně šetrný k bílým plášťům.“
104
OBrien_Treti_straznik_SAZBA_02.indd 104
15.5.2014 13:27:01 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195425