památka, malé nádraží, postavené v r. 1890 k lokální dráze „Velké Březno – Úštěk“ s muzejní expozicí dopravy. Cestou ke starému mlýnu proti proudu potoka jsou Boží muka z doby kolem r. 1700, jehož sloupovitý tvar symbolizuje umučení Krista u sloupu. Dále se pokračuje cestou k unikátnímu malému roubenému mlýnu na horní pohon, napájeného z Lučního potoka. Vlastní obytná část mlýna je patrová, roubená stavba s roubeným přístavkem – mlýnicí. Objekty jsou ve správě Památkového ústavu v Ústí nad Labem. Tak jsem vám zhruba popsala, jaké to je v Zubrnicích, zkrátka moc hezké. Dýchne na vás atmosféra našich dědů a babiček, zavzpomínáte na doby dávné, kdy jsme tady ještě nebyli. No a my jsme tím naším autobusem pokračovali dál do Tisé, na což jsem se velmi těšila a doufala, že se krásně projdu mezi skalami. Počasí bylo pěkné, jako stvořené k procházce. Jenže obcí Tisou jsme jen projeli, aniž bychom zastavili a Tiské stěny viděli jen z jedoucího autobusu. Tak nevím, jestli se už důchodci dopředu dohodli a dali to vědět řidiči, že tam nepůjdou a že je tam nic neláká. I když jsem tam také již byla, znovu bych se tam ráda prošla. Skály, zkrátka příroda a památky a zajímavosti, to nebylo zkrátka nic pro moje spolucestující, a tak proč vlastně jeli na zájezd? Asi, aby neseděli jen tak doma. To je dost ubohé… Pak se stavělo v hospodě v Petrovicích na obědě a sedělo se a sedělo… No, co bych měla ještě dodat. O další cestě zpět už ani nebudu psát. Zkrátka zájezd nebyl podle mé chuti, a kdybych už dopředu věděla, jaký vlastně bude a co ve skutečnosti navštívíme, nikam bych s nimi nejela. Na závěr našeho zájezdu po občerstvení v restauraci nám bylo řečeno, že pojedeme krajinou, odkud krásně uvidíme Krušnohoří, ale to jsme také neviděli. Pan řidič měl nový vysoký zájezdový autobus a jeli jsme úzkou cestou, kde na jedné straně byly stromy s převislými větvemi, zasahujícími do cesty, takže musel dávat pozor, aby si ho na střeše nepoškrábal od větví a my se zase báli, že nás ještě někde vyklopí. Neboť jak se vyhýbal stromům, vjel kousek na vyvýšenou louku, takže jedna strana autobusu byla níž a druhá výš… No, zkrátka nakonec to byl ještě i horor a já se už modlila, aby cesta skončila a my dojeli zdrávi domů do Teplic. A tak jedno poučení pro mě z tohoto zájezdu vzešlo! Nikdy už nikam nejet s důchodci, byť by plán cesty byl sebelepší a lákal nevím jak… Sama důchodce už jsem dávno, ale aktivní. Nesedím doma, ale snažím se být stále v činnosti a dělat to, co mám ráda, ale ne se někde s někým otravovat a mít zkažený den.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195183