„Vy ale na poldu nevypadáte,“ ozval se Tanner. „A jak vypadám?“ „Jinak. Hádal bych, že jste studoval na univerzitě.“ „Jo, studoval. Proto nevypadám na policajta?“ „Nejspíš. Co jste studoval?“ „Práva.“ „Tak to je akorát ztráta času.“ Karlsson usrkl čaje. Na hladině plavaly drobné líčky mléka a měl lehce nakyslou chuť. „Já vím, proč jste tady,“ řekl Tanner. „Hledáme jedno pohřešované dítě. Vytáhli jsme si pár dat. Věk dítěte, denní doba, typ lokace, způsob provedení, příležitost a počítač nám vyhodil jméno. Jenom jediné. Joanna Vineová. Anebo se jmenovala Jo?“ „Joanna.“ „Ten můj se jmenuje Matthew Faraday. Novináři mu říkají Mattie. Asi jim to líp sedí do titulků. Malý Mattie. Ale jmenuje se Matthew.“ „Zmizela před dvaceti lety.“ „Dvaadvaceti.“ „A Joanna byla unesená v Camberwellu. Ten malej kluk byl v Hackney, ne?“ „Takže ten případ sledujete.“ „Před tím není úniku.“ „To je fakt. Pokračujte.“ „Joanna zmizela v létě. Tohle je v zimě.“ „Takže podle vás to nesouvisí?“ Tanner chvíli přemýšlel, než odpověděl, a přitom začínal znovu vypadat trochu víc jako detektiv. Když promluvil, odpočítával prsty na ruce. „Jestli to souvisí? Holka, kluk. Severní Londýn, jižní Londýn. Léto, zima. A pak je tu ten odstup dvaadvaceti let. O čem to svědčí? Unese dítě a pak čeká půlku života, než unese další? Ale podle vás je tu souvislost. Máte snad nějakou stopu, o který jste tisku neřekli?“ „Ne,“ odpověděl Karlsson. „Máte pravdu. Žádný zjevný důvod tady není. Ale já na to koukám z jiné strany. Každý rok se pohřešují tisíce dětí. Ale když z nich vyřadíte ty, co v pubertě utečou z domova, ty, které unese někdo z rodiny, a nehody, zůstává velmi malý počet. Kolik dětí každým rokem zabije někdo cizí? Čtyři nebo pět?“ 99
Zle pondeli_blok_03.indd 99
29.4.2014 13:47:09
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194974