Einsteinova krev (Ukázka, strana 99)

„Měla jsem lístek.“ „Lístek na loď?“ „Nevím, já… držela jsem nějaký lístek.“ Loděnice nebyla charakteristická vůbec ničím. Mohla se nacházet kdekoli. Kirsch pokládal Marii další otázky, ale na nic jiného si nevzpomněla. Stejně to dopadlo, když se jí ptal na Berlín, na dětství a na její rodiště, školu a vyšší vzdělání, na její rodinu a lásky.

Občas otvírala ústa, aby promluvila, jako by se užuž rozpomínala, jako by visela nad samotným okrajem nějakého zásadního zvratu.

Ale pak jí vždycky přes obličej přelétl stín, a ať už se jí v hlavě začínala tvořit jakákoli myšlenka, zmizela v nenávratnu.

Koktavost přestala být tak zřetelná. To bylo jediné zřejmé zlepšení. Na druhou stranu to vypadalo, že teď je dokonce ještě méně napojená na současnost a má větší sklony upadat do mlčenlivého sebepozorování. Ta změna Kirsche znepokojila. „To by pro dnešek stačilo,“ řekl nakonec. „Znovu si promluvíme zítra. Mezitím bych po vás něco chtěl.“ Znovu sáhl do kufříku a vyndal skicák a několik tužek. „Chtěl bych, abyste kreslila – co chcete, nezáleží na tom co. Čím víc kreseb, tím lépe. Až vám dojde papír, přinesu vám další. Mohla byste to pro mě udělat?“ Přikývla a beze slova se dívala, jak vstává. Posbíral pohlednice z Postupimi, pak si to rozmyslel a položil je zpátky na stolek.

Ve stejnou chvíli se natáhla pro skicák. Než ucukla, na okamžik se prsty otřel o hřbet její ruky.

Když šel chodbou pryč, ještě ten dotek cítil na kůži, jako statickou elektřinu.

Pracoval až do večera, chodil do příruční knihovny a zpátky s tolika svazky, kolik jen unesl. Mezi anamnézami byl jeden případ, který ho obzvlášť zaujal. Pacienta známého jako Hans J. našli na norimberském tržišti, kudy jen bezcílně bloumal. Nejdříve ho považovali za pobudu, ale při dotazech se zjistilo, že nemá potuchy o své totožnosti, ani si nepamatuje, jak se na místo dostal.

Odvezli ho do místní nemocnice a prohlédli ho, jestli nejeví známky zranění. Také prošel četnými výslechy policistů a zdravotnického personálu, načež tvrdil, že se jmenuje Peter Kleist a že 98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194705

sám pracuje jako policejní detektiv. Prý přicestoval z Berlína, odkud pronásledoval zločince, podle něj jistého Schwarze. Třebaže v jeho podání byly očividné nesrovnalosti – a u berlínské policie žádného detektiva Kleista neměli v evidenci –, trval na tom, že je to pravda, každým dnem rozhodněji. Sestry a pacienty v nemocnici dokonce zaujal detailním vyprávěním o případech, které se mu podařilo vyřešit.

Jeho pravá totožnost byla odhalena o týden později. Ukázalo se, že Hans J. je svobodný bankovní úředník z jednoho městečka ve Švábsku, ležícího dvě stě padesát kilometrů daleko. Zřejmě jednoho dne v poledne odešel z banky na oběd a potom zmizel.

Po určitou dobu panovaly obavy, že se utopil v nedaleké řece – patrně ho viděli na mostě –, a místní policie zašla tak daleko, že zorganizovala pátrání po jejím proudu. Hans J. sice byl schopný návratu ke svému předchozímu životu, ale nadále zažíval pravidelně se opakující záchvaty amnézie a nakonec ho z banky propustili. Také vzpomínky na epizodu z Norimberku se vytratily neobvykle rychle, a když ho rok po události vyšetřil psychiatr, podle všeho si na ni vůbec nepamatoval.

Podle jedné studie byly podobné případy zdokumentovány i jinde: dva ve Francii, další ve Švýcarsku, několik v Anglii. Autor stav označil výrazem psychogenní amnézie – šlo o vzácný typ amné­zie charakterizovaný náhlými, neočekávanými cestami, často trvající celé dny. Lidé, kteří něčím takovým trpěli, navíc zcela ztratili ponětí o své totožnosti a někdy přijímali novou, fiktivní identitu. Vyšetřování odhalila, že u každého případu proběhla těsně před nástupem obtíží nějaká příhoda, která vyvolala psychické trauma. Například Hans J. právě toho dopoledne obdržel dopis od dlouhodobé známé, v němž odmítala jeho nabídku k sňatku.

Později byl také obviněn, třebaže ne usvědčen, že v měsících před svým zmizením v zaměstnání zpronevěřoval peníze. I když podobných případů se vyskytovalo málo, důkazy svědčily o tom, že útěk nebyl jen prostředkem, jak se vyhnout bolestivým či trapným okolnostem, ale představoval i obranné opatření, které mělo jedince ochránit před sebevražednými nebo vražednými impulsy.

V několika případech následovala sebevražda – ať zdařený či 99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194705

nezdařený pokus – až po návratu do běžného života. V jednom, popravdě řečeno kontroverzním případě (kontroverzním proto, že úřady pravdivosti tvrzení o amnézii neuvěřily) se muž, kterého podvedla žena, následně pokusil o vraždu.

K anamnéze Hanse J. byl připojen zdlouhavý dodatek, kterým se Kirsch stále pročítal, když zazvonil telefon. Volal inspektor Hagen. Nemohl se dočkat, až se dozví, jestli se pacientčin stav nějak nezlepšil. „V podstatě ne, nezlepšil.“ „V podstatě?“ „Pořád si nic nepamatuje, nebo skoro nic. Vzpomíná si, že měla lístek, na loď nebo na vlak.“ „Blízko Postupimi?“ „Myslím, že ano.“ „Tak to bude ten vlak. Parníky v tuhle část roku nejezdí. Kde si ten lístek koupila?“ „To si nepamatuje.“ Na drátě bylo chvilku ticho, ozval se zvuk tlumených hlasů.

Kirsche napadlo, že u telefonu je víc lidí. „Podle vás, doktore, je šílená?“ „To asi bude právnický termín, inspektore. Lékařský není.“ Hagen si povzdechl. „Vždyť víte, jak to myslím. Je normální?

Nemohla by za celou tu nehodu být zodpovědná narušená psychika?“ Kirsch si vzpomněl, co mu o policii a její teorii říkal doktor Brenner: že jeho pacientka byla duševně chorá po celou dobu.

Nikdo ji neunesl ani nenapadl, takže policie nebude muset už nic dělat a veřejnost, která přijede kraj navštívit, se nemá čeho bát. Kirsch ten názor policii přál, pokud to znamenalo, že ho nechá na pokoji. „Zřejmě u ní došlo k určitému psychickému traumatu. Mám za to, že to je velmi pravděpodobné.“ „K traumatu?“ To Hagena zklamalo. Chtěl slyšet, že dívka je duševně nemocná, prostě a jasně. Jenže to byla riskantní cesta, na jejímž konci leželo uvěznění v ústavu. „A kdo by za to trauma mohl být zodpovědný? Pokud někdo takový existuje?“ 10 0

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194705