Peymann chce pro tu svou komunu celý dům, nějaký starý a třeba třicet čtyřicet kilometrů od Salcburku. Může být starší a neudržovaný, potřebují jen trochu teplé vody a místo, kde si můžou něco uvařit. Budou s nimi i dvě malé děti. Chtějí mít dům na dva měsíce jen pro sebe, zaplatí ho společně. Možná bys jim mohl něco sehnat, třeba nějakou starou „salaš“, jak ty s oblibou říkáš. Asi po hodině, krátce po 11., jsem od Thomase odešel, ale ve 14 jsem byl zase u něho, abych mu zahradnickými nůžkami ostříhal živý plot. Před rokem si Thomas malé smrčky ostříhal sám, u špiček to trochu přehnal, a soused mu vedle nich zřejmě rozsypal nějaké žíravé hnojivo nebo jiný jedovatý prášek. Nejspíš tam vysypal nějaké pytle a stromky na ten jed málem zašly. S prací jsem byl brzy hotov a Thomas se zase pustil do vyprávění o nakladatelství Suhrkamp. Když si sekretářka dr. Racha prošla poštu a objevila Thomasův dopis, okamžitě prý začala bít na poplach. Jinak to obrovské množství pošty zpracovávají postupně, ale Thomasův dopis nahlásila dr. Rachovi hned. Ten k němu obratem přizval svého šéfa Unselda a ten mu potvrdil, že dostal od Bernharda taky dopis. Nato si oba dopisy přečetli i další lidi a komentovali je, protože měly velmi neobvyklý obsah. Unseld ale z nich nakonec vybral několik vět a prohlásil: Tyhle jsou naopak docela dobré. A rozhodlo se, že dr. Rach by měl zajet za Bernhardem do Nathalu. Byl jsem u Thomase skoro do 17 hodin a kolem 19 hodin už byl zase u mne. Podle Zeit im Bild a Tagesschau1 v televizi nic nebylo, a tak jsme mohli dál klábosit. Mimo jiné řekl, že Burgtheatru se jistě ještě nestalo, aby tam někdo nechtěl uvést svou hru. Ale „kuželkáři“ jsem řekl, 1/ Zeit im Bild (Čas v obraze) jsou rakouské a Tagesschau (Přehled zpráv dne) německé večerní televizní zprávy. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194664
co Klingenberg (ředitel Burgtheatru) prohlásil: Po Grillparzerově ceně je to a gmahte Wiesn.1 Musel jsem mu nejdřív vysvětlit, co to znamená „je posečeno“. Babička nás už delší dobu pozorovala, nevěděla, kdo je to „kuželkář“. Tak jsem jí řekl, že dr. Rach z nakladatelství si v Burgtheatru postavil kuželku a Thomas mu ji zase porazil. Ve 21.30 šel Thomas domů. Rýma se mu spíš zhoršila. Na spaní si vezme tabletu valia.
22. února 1972
Kolem poledního přijíždím k Thomasovi s novinami. Včera mě o ně ještě žádal, dneska nemíní vystrčit z domu nos. Chce se šetřit a vykurýrovat. Protože mám ještě odpoledne co dělat ve Welsu, dlouho se nezdržuju a zvu ho k sobě večer na sedmou. Při návratu se s manželkou kolem 17. hodiny ještě stavujeme u Thomase, abych se přesvědčil, že opravdu přijde. Když zaslechne dohodnuté klepání, ozve se jeho „aha“ a chvíli to trvá, než rozespalý otevře. Bez dohodnutého znamení by se tentokrát určitě neozval. Omlouvám se, že jsem ho vyrušil ze spánku, ale říká, že už bylo načase, aby se probral. Říkám ženě: Paní Hufnaglová měla přece pravdu, Thomas umí být dokonalý, nejzdvořilejší ze všech. Tehdy jsem ji doplnil: Když chce. A teď dodávám: Jenže to dává zřídka najevo. A obrácen k Thomasovi: Ale doufám, že teď „nezměkneš“, to by byla hrůza, kdybys tu běhal kolem a všechny okouzloval dobrými způsoby. Dokonce i oblek, v kterém jsem přebíral Grillparzerovu cenu, jsem jim poslal zpátky, řekl najednou Thomas. Nepadl mi. Ten, kdo ho teď nosí, ani neví, že jeho oblek dostal cenu. 1/ Je posečeno. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194664
Zve nás do výměnku, je tam zatopeno a cítíme se dobře. Probíráme ještě, jakou by si měl Thomas zvolit barvu k nalakování dveří a jakou barvu závěsů. Tenhle týden už ale na nějakou výpravu za nákupy nedojde, pořád se ho ještě drží rýma. Asi po hodině odcházíme. Thomas se za námi vypraví za další hodinu. U večeře se mě ptá, co bych dělal v jeho situaci. Vysvětluje mi ji: při první Peymannově návštěvě došlo k tomu, že Thomas mu byl nucen půjčit 2000 šilinků. Od té doby se několikrát setkali, ale Peymann dělal jakoby nic. Je mi to hrozně nepříjemné, v hospodě dojde na placení, a Peymann nic. Co bys v takovém případě dělal, aby ses k těm 2000 šilinkům dostal? Já na to: To je jednoduché, až spolu zase budete, pamatuješ si ještě, jakými slovy tě o ně požádal? Úplně stejnými slovy bych mu řekl, jestli by ti rychle nevypomohl 2000 šilinky. Na to už jsem taky myslel, řekl Thomas, ale chtěl jsem vědět, co bys dělal ty. Potom jsme mluvili o tom, že Claus Peymann si chce pro ten svůj spolek pronajmout celý barák a že Moidele Bickelová a scénograf Karl-Ernst Herrmann chtějí se svými dvěma malými dětmi bydlet v samostatném domě. Nic přesnějšího ale Thomas neví, a tak se domluvíme, že mu zítra v 8.15 donesu poštu a on mi dá Peymannovu adresu, abych se ho mohl zeptat, kolik pokojů budou minimálně potřebovat. Thomas ještě vypráví, že v Salcburku potkal mistra, u kterého se učil [Karla Podlahu], a ten mu řekl: Alespoň z jednoho něco je. Zítra taky napíše Falkenbergovi, že na Grimmeho cenu nepřijede. Napíše „není možné, abych přijel“, jinak nic, žádné zdůvodnění. Tenhle obrat má své plus, může znamenat leccos, že jsem nemocný, ale stejně tak, že jsou mi ti lidi odporní, protože i to je důvod, aby někdo nemohl přijet. „Není možné, abych přijel“ platí vždycky a nějakého zdůvodňování není třeba. Ve 22.30 odjíždí Thomas domů. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194664