Joeyho příběh byl protkán herci, hudebníky a spisovateli. Některé jsem znal a všichni měli ve své době veliký vliv. V polovině sedmdesátých let fungoval Joey jako aktivista proti válce ve Vietnamu a na čas musel zmizet do Kanady, aby se vyhnul zatčení. Později zase pracoval v OSN jako neoficiální poradce. Odjel do Indie, spřátelil se s tibetskou komunitou ve městě Dharamsala a pomohl založit několik tibetských center v jižní Indii. Na konci sedmdesátých let si všiml velkého potenciálu, který skýtal svět počítačů, a jen tak pro zábavu se je naučil programovat. Pomohl několika studentům, kteří začínali v garáži, založit své vlastní společnosti, které pak stály v čele počítačové revoluce. Na co si jen vzpomenete, on tam byl. „Snažím se ti zkrátka říct,“ pokračoval Joey, „že musíš žít svůj život naplno. Nemůžeš se mu vyhýbat. Život ti postaví do cesty různé překážky, a ty s tím nenaděláš nic. Mám pocit, že jsem v životě udělal vše, co jsem si přál.“ Odmlčel se. „Jsou jen dvě věci, které jsem nezažil.“ Moje zvědavost neznala mezí. „Které?“ zeptal jsem se. „Nikdy jsem nebyl zatčen a nikdy jsem nezkusil seskok z letadla.“ Zamyslel se, jestli na něco nezapomněl. „Ano, to je vše. Všechno ostatní jsem zažil.“ Nato se podíval na hodiny. „V kolik jsi říkal, že ti jede poslední autobus?“ „Deset minut po půlnoci.“ „Jejda, podívej se, kolik je hodin. Je sedm minut po půlnoci,“ zasmál se. Byl jsem v šoku. Nemohl jsem uvěřit, že jsme tam seděli celé dvě hodiny. 106
1300107-Synergie-Kdo se smeje naposled-BC.indd 106
30.4.14 7:58
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194661
„Ani když budeš sprintovat, tak to nestihneš,“ řekl mi a obrátil se k Sam. „Budeš ho muset dnes v noci ubytovat, Sam.“ Sam byla viditelně vyvedená z míry. Vypadala skoro až rozčileně. „Ale Joey, vždyť já mám jen byt s jedním pokojem.“ „Nevadí. Přivedla jsi ho sem a teď se o něj postarej.“ „Ale…“ koktala Sam, „nemůže zůstat tady s tebou?“ „Tady nikdy nikdo nepřespává, Sam, to přece víš. Nedopřeješ snad staříkovi trochu klidu?“ Nato se rukama pevně opřel do opěradel křesla, jak už tak míval ve zvyku, popřál nám dobrou noc a odebral se do své ložnice. Sam vypadala jako zvíře zahnané do kouta. „Hele, to je v pohodě,“ ozval jsem se. „Můžu jít domů pěšky, nevadí mi to.“ „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Musím udělat to, co říká. Můžeš spát u mě na pohovce.“
107
1300107-Synergie-Kdo se smeje naposled-BC.indd 107
30.4.14 7:58
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194661
KAPITOLA 8
Na pohovce
V
yšli jsme ven do mnohem hustšího deště, než byl včera v noci. Nemrholilo, lilo, a ani jeden z nás
neměl deštník. „Je to pár bloků odsud,“ zamumlala Sam, která se stále ještě tvářila docela zkroušeně. V trapném tichu jsme spěchali deštěm. Když jsme dorazili k budově, kde bydlela, byli jsme oba promáčení na kost. Na první pohled to vypadalo, že v tomto předělaném skladě snad nemůže nikdo bydlet. Prošli jsme těžkými posuvnými dveřmi přímo do nákladního výtahu a zmáčkli tlačítko do horního patra. Výtah neměl žádné dveře, jen kovovou bezpečností mříž od podlahy až ke stropu. Cestou nahoru jsme viděli kanceláře firmy pro outdoorové zařízení, fitness centrum, další kanceláře a pak jsme se konečně dostali do garsonek v horním poschodí. Po celé délce dlouhé chodby se rozprostíral 109
1300107-Synergie-Kdo se smeje naposled-BC.indd 109
30.4.14 7:58
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194661