tvář. Je pozdě odpoledne a teplota rychle klesá, dole pode mnou se vítr s rachotem prohání v ráhnoví lodí. Přejdu na druhou stranu mostu a zamířím do jednoho z doků, kde nějaký chlápek zrovna vykládá z plechového člunu kraby. Je to drobný mužík s obřím knírem a baseballkou na hlavě, na sobě kombinézu a holínky. Zvedne z loďky umělohmotnou přepravku a přenese ji na břeh, holýma rukama do ní sáhne, vzpouzejícího se kraba hodí do klece přivázané k úvazišti. Když je klec plná, přehodí ji do vody. S tlumeným šplouchnutím zmizí pod hladinou. „Už vás někdy štípli?“ zeptám se. „Párkrát,“ zasměje se. „Tolikrát zas ne. Většinou tě neštípne ten, kterého zvedáš, ale ten pod ním.“ Vypráví, že tyhle kraby nachytali nedaleko laguny Esquimalt, že teď poputují do Vancouveru a odtud do Hongkongu. Blíží se k nám muž s vypelichanými vousy a kulichem stáhnutým hluboko do čela. Kývne nám na pozdrav. Má hladkou bledou kůži a vypadá tak na pětadvacet, tváře ošlehané větrem. Zastaví se u člunu a povídá: „Jak to jde? Dobrý úlovek?“ Rybář přisvědčí. Jo, dobrý, zamumlá. „Nemáš oheň?“ Rybářův kámoš je hubený čahoun s čepicí staženou tak nízko, že mu skoro nevidíme do očí. Na rtech si přehazuje nezapálenou cigaretu. „Ne.“ „Dneska večer je ve městě pařba,“ podá mi leták a vypráví, kolik bude hrát dýdžejů, že párty potrvá až do rána. „Chceš se stavit?“ Podívám se na leták. „Nepíše se tu kde.“ Muž znovu zastříhá cigárem. „Po desáté zavolej na tohle číslo,“ ukáže na svítivě zelené číslice vyvedené podivným robotickým písmem a rozptýlené po celém letáku. „Pak za mnou přijď.“ „Tak fajn.“ Stáhne si hučku ještě hloub do čela, obrátí se a vyrazí zpátky do centra. Po mole se prochází racek a pleská nohama. Jdu za ním až k okraji, oba zíráme do zpěněné zelené vody. „Neskákej,“ zavolá ten chlápek.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194630
Pozoruju ho, dokud nezmizí na Johnsonově, leták strčím do kapsy. Možná bych tam jít mohla, proč taky ne? Při pomyšlení, že nepůjdu domů, se mi divoce rozbuší srdce. Pořád mi zbývá deset babek, a tak se zastavím v Mekáči a koupím si kuřecí burger s hranolky, točím se na umělohmotné židli pod velkým lustrem. Je šest. Co mám dělat další čtyři hodiny? V sedm mě manažer restaurace vyhodí. Vydám se na Douglasovu a na autobusové zastávce si chvíli povídám s nějakou ženou, která má s sebou pár psů a obří krosnu. Má černé vlasy po bradu, kroužek v nose a prohodí, že se zítra chystá na pevninu. „Už jsi někdy byla mimo ostrov?“ zeptá se a zatváří se příšerně šokovaně, když zavrtím hlavou. „Ale ne, to ne!“ vyhrkne. „Nedovol, aby se z tebe stala jedna z těch, co odsud v životě nevytáhnou paty. To nesmíš dopustit.“ „Oukej, jen klid,“ zasměju se. Hned je mi sympatická. „Berou tě vaši někdy na prázdniny?“ „Naši jsou po smrti.“ „Aha,“ zabručí a pohladí jednoho z psů, toho velkého uslintaného, po hlavě. Pak se na mě podívá, jako by už mi neměla co říct. Ochladilo se. Moje touha vyrazit na pařbu se vytrácí. Vlastně bych si nejradši jen chvilku hrála s Winkie a pak zalehla. Přijede autobus a já v kapse nahmatám drobáky, ale nakonec se rozhodnu použít ten samý slzavý příběh jako minule. Jenže řidič si mě změří chladným odměřeným pohledem a zaburácí, ať si laskavě vystoupím. Psí dáma se usměje a mrkne na mě. „Na té scénce musíš ještě zapracovat,“ prohlásí. „Musíš se tvářit, jako by se ti něco takového ještě v životě nestalo, jako bys ani nemohla uvěřit, že ti nezbylo dost na lístek domů.“ Úplně tichounce otevírám přední dveře, se zadrženým dechem stojím na úpatí schodiště. Z kuchyně ke mně doléhají hlasy. Zavřu oči a nastražím uši, snažím se porozumět.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194630
„Myslíš, že bere?“ ptá se Miranda. „Bere co?“ „Drogy.“ „Nevím,“ odfrkne Lydia-Rose rozmrzele. „Nejspíš jo. A co taky čekáš? Všechno jí dovolíš.“ Miranda zakleje, což nikdy nedělá. „Na čí straně vlastně jsi?“ vyštěkne na dceru. „Přála bych si, abychom zas byly jenom samy dvě.“ „Ale no tak!“ zarazí ji Miranda. „Nezačínej s tím zas.“ Slyším rachot otevíraného šuplíku, pak Mirandiny kroky na schodech do patra. „Dávám jí ještě dvacet minut, pak volám poldy.“ „Udělám večeři. Dáš si?“ zavolá za ní Lydia-Rose, ale Miranda neodpoví. Chvilku počkám a pak znovu otevřu a zavřu přední dveře a vystoupám po schodech. Lydia-Rose si celá pobledlá u kuchyňského stolu píše do deníčku. „Máma se tě chystala nahlásit jako nezvěstnou,“ prohodí, aniž by vzhlédla. „Vymluvila jsem jí to.“ Položím svou krabici od bot na stůl. „Díky.“ Sednu si na bobek, pohladím Winkie po hlavičce a nechám ji, aby mi z prstů slízala sůl od hranolků z Mekáče. „Kdes byla?“ chce vědět Lydia-Rose. „Nikde.“ „Měla bys za ní hned zajít.“ Tmu v chodbě narušuje jen uzounký proužek světla z kuchyně. Miranda stojí na vršku schodiště, zezadu osvícená září lampičky v ložnici. Zastavím se na podestě a opřu se o sloupek zábradlí. Lydii-Rose mám za zády, obě zvedneme hlavu k Mirandě. A tak tu před ní stojím: mimoňka s divokou hřívou platinových vlasů, Šmoulinka s vadným okem. Miranda se napřed podívá na svou skoro metr osmdesát vysokou dceru, tu dokonalou, půvabnou slečnu, a pak sklouzne pohledem na mě. „Já už tě vůbec nepoznávám,“ řekne.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194630