Vejce a já - zlom
6.3.2008 15:31
Stránka 107
dozadu do pevného uzlu, jasné modré oči, sametovou pleť, nádherně zčervenalou teplem, jemný rovný nosík, pěkné rovné, bílé zuby a malou kulatou bradu. Od této úhledné hlavy spadala kaskáda ňader a žaludků, takže vypadala spíš jako plechovka na pečivo ztvarovaná na způsob ženy. Vpředu byla zašpiněná a pobryndaná a neustále si otírala ruce o některý ze svých žaludků. Měla také poněkud rozčilující zvyk hmátnout si pod šaty a uspořádat něco v blízkosti pupku a pak si sáhnout dopředu a srovnat své velké poprsí. Tyto úpravy nebyly, jak jsem později zjistila, omezeny ani na soukromí vlastního bytu, ani na shromáždění výhradně dámská – konaly se kdekoli a kdykoli. „Dyž mě něco svědí, tak se poškrábu, a co má bejt!“ znělo heslo paní Kettlové. Ale nikdy v celém životě jsem neochutnala nic, co by se dalo srovnat s těmi skořicovými rolkami, které vytáhla z trouby a čerstvě posněžené práškovým cukrem mi předložila. Byly tak vynikající a křehké, že jsem se násilím přiměla a právě včas vzpamatovala, abych jich nesnědla celý tucet. Káva byla silná, až prskala, ještě když vytékala z konve, a já jsem se obrnila na první doušek, ale s úžasem jsem zjistila, že se spoustou smetany chutnala velmi dobře. Je sice pravda, že kávě, jakou jsem vařila já, se podobala jen velmi vzdáleně, ale přesto byla velmi dobrá, a když se mi uvolnily sevřené krční svaly, rozlilo se mi po těle příjemné voňavé teplo. Jedly jsme rolky a pily jsme kávu a paní Kettlová mi vyprávěla, že má s taťkou patnáct dětí, nejmladšímu je deset. Sedm z těchto dětí bydlelo doma. Ostatních osm bylo vdaných a ženatých a rozesetých v horách a kolem hor. Většinu svých vět začínala paní Kettlová výkřikem „Jéééžišmarjá!“ a měla jednotný způsob, kterým zavrhovala všechno, s čím nesouhlasila, či odvrhovala půvaby života, jež jí byly odepřeny. „Jó, ta se cejtí s tou svou elektrikou na děsný hogo fogo,“ odfrkla si paní Kettlová. „Já si z toho ale houby dělám – pověděla jsem jí, aby ten svůj starej vysávač vzala a strčila si ho někam.“ Paní Kettlová ovšem vylíčila doporučovanou činnost podrobněji a výstižněji. Paní Kettlová hovořila a hovořila a vyprávěla mi o rodině a o dětech a velmi často se zmiňovala o někom, koho nazývala
107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194590
Vejce a já - zlom
6.3.2008 15:31
Stránka 108
„Žabka“. To mrně naší „Žabky“, manžel naší „Žabky“, farma naší „Žabky“, vyšívání naší „Žabky“. Paní Kettlová si Žabku zřejmě velice považovala, a proto mě těšilo, když přijelo auto a objevila se sama „Žabka“. Byla to mladá žena s mohutným poprsím, a ačkoliv mě sama paní Kettlová upozornila, že Žabka vlastně není žádná holčina, ale že je zvyklá nazývat ji tak, nadskočila jsem pokaždé, když ji tak pojmenovala. „Žabka“ byla dcera Kettlových a sama měla už šestiměsíčního syna, jehož jméno mi nebylo dopřáno poznat, protože se mu říkalo pořád jenom „ty malej smrade“. „Žabka“ cpala do svého mimina nakládanou kyselou zeleninu, pivo, bůček a zelí a nevděčné mimino se za tuto laskavou péči odměňovalo „záchvaty“. „Včera měl šest záchvatů,“ zpravila Žabka svou matku, když krmila kojence horkou skořicovou rolkou namáčenou v zrnkové kávě. Pak tam měli Elwina Kettla, což byl technický génius s dlouhými mastnými vlasy, který očividně nikdy nechodil do školy, ačkoliv mu bylo teprve patnáct, a veškerý čas trávil rozebíráním a sestavováním ohavných starých aut, a „taťku Kettla“, kterého Bob velice vhodně vystihl jako „lenocha a šišlavého zkurvysyna“. Zbytek Kettlů byl nedůvtipný, nevzdělaný, nepokrokový a nedůležitý. Při té první návštěvě mi paní Kettlová sdělila, že se narodila v Estonsku a že tam žila na hospodářství až do svých čtrnácti let. Potom odjela s matkou a s otcem a šestnácti bratříčky a sestřičkami do Spojených států a někde cestou k břehům Tichého oceánu ji potkalo to neštěstí, že se setkala s „taťkou“ a vzala si ho. Okamžitě poté začala rodit svých patnáct dětí – všechny přicházely na svět v intervalech deseti až čtrnácti měsíců – a při všech porodech asistoval taťka. Paní Kettlová se vnořila do podrobného a barvitého líčení početí a porodu jednoho každého, ale já jsem ji spěšně přerušila a přeptala se na mléko a vejce. Vyděsila se. Prodávat mléko? Nikdy o něčem podobném neuvažovali. Všechno mléko odstřeďovali a smetanu prodávali továrnám na výrobu sýra. Kdepak, prodávat mléko nepřicházelo v úvahu.
108
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194590
Vejce a já - zlom
6.3.2008 15:31
Stránka 109
„A co vejce?“ zeptala jsem se. „No,“ pravila paní Kettlová, „taťka ňák zapomněl na ty líhně do slepičárny a voni ty slepice snášej po zahradě, a dyž ty vejce najdem, některý sou dobrý a některý né.“ Rychle jsem odvětila, že to je v pořádku, že určitě dostanu vejce v městě, rozloučila jsem se a odešla domů, kde jsem zjistila, že Bob, ten zdatný a inteligentní Bob, domluvil nákup vajec a mléka u Hicksových. Moje návštěva ale zřejmě padla na úrodnou půdu, protože hned nazítří, právě když jsem domyla nádobí od snídaně a pracovali jsme s Bobem v prasečím chlívku, jsme utrpěli první setkání s panem Kettlem. Vřítil se do dvora riskantně umístěný na vrcholku nějakých schůdků, které tvořily sedadlo jeho vozu. Řídil spřežení sestávající z přibližně osmnáct dlaní vysokého hřebce s rozviklaným zadkem a ze slabounké černé klisničky, jen o něco větší než shetlandský poník. Pan Kettle spřežení okázale zastavil právě v okamžiku, kdy jsem si představovala, jak prorazí boční zeď domu, a popřál nám šťastné a veselé dobré ráno. Potom seskočil na zem ze šikmé věže svých schůdků s grácií římského vozataje, který právě zvítězil v dostihu, postavil se, prohlédl a ohmatal boky svých ořů, tu i onde poopravil postroj – mistrovský výtvor z vázacího drátu, kousků provazu, lan a starých řemenů, pak se narovnal a zapálil si žvanec doutníku. Bob zmámeně stál a civěl na vůz a spřežení. Ten malý koníček klopýtal pod tíhou velikého mosazného jha, zatímco hřebec na sobě neměl vůbec žádnou postroj. Přední kola vozu měřila nejméně metr dvacet v průměru a byla ze železa a ta vzadu byla něžná kočárová kolečka s gumovými pneumatikami. Vůz sám měl trup žebřiňáku bez postranic a byl vyšperkovaný schůdky nakloněnými dozadu a vedoucími do nebe. Mě osobně okouzlil víc pan Kettle. Měl hustou kštici tvrdých šedivých vlasů, určitě ostříhaných doma kolem kastrolu, a na šošolce mu nejistě seděl černý tvrďák. Nad velkým červeným nosem mu srůstalo obočí, výhrůžně naježené přes hluboko zasazené, jasně modré oči. Měl velikánský splývavý knír, bohatě posetý zbytky potravin, a krk mu lemovalo několik vrstev špinavého
109
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194590