„To říkáte pořád. Složitější. Když mluvíte o minulosti i když mluvíte o současnosti. Složité. Tady jsme v zemi polopatismů. Srozumitelných všem, tak káže zákon.“ Peter Gaşpar se znovu cítí dětinsky, tápe v neznámu. Před rokem Tara vztekle a drze útočila na nemotorného Marťana, neznalého místních zákonů a nových časů. Teď ho ochraňuje! Peter Gaşpar mlčí, nehledí na návštěvnici, nechce vidět její ruce, nohy, vlasy, rty. „Měl byste tu pohlednici předat děkanovi.“ „Děkanovi?“ „Ano, námořníkovi, který brázdil oceány, stal se dokto‑ rem psychologie a teď děkanem. Trénoval tady baseballové mužstvo, když to chcete vědět. To je Amerika! Panu Careymu, děkanovi, ne Rosemarie Blackové, proděkance pro studijní záležitosti. Takže Careymu, zkráceně P. C.“ Profesor pozorně naslouchá a roztěkaně mlčí. „Nebo si promluvit rovnou s Jennifer.“ „S jakou Jennifer?“ „S Jenniffer Tangovou, šéfovou bezpečnostní služby. Ele‑ gantní a kultivovanou dámou.“ „Jak to víte?“ „Taky leccos vím. Paní Tangová je vdova po vynikajícím vietnamském profesorovi dálněvýchodních kultur. Mrzáko‑ vi, zraněném ve válce prohrané skvělou americkou armádou. Ošetřovala ho až do smrti, jako nějaká jeptiška. Pak se za‑ městnala ve škole, stala se šéfkou bezpečnostní služby. Stojí za to ji vidět. Elegantní, jemná. Z ocele. A navíc blondýnka.“ „Blondýnka? Blonďatá Vietnamka?“ „Odbarvená. Zajímavé, uvidíte… Takže Jennifer Tangová, J. T.“ „Vy toho nějak moc víte.“ Zdá se, že profesor Gaşpar na okamžik ožil.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194458
„Ještě jsem neskončila. Je na holky. Ví se to o ní a toleruje se to… Pravděpodobně jste si všiml, že v dnešní době jsou lidé tolerantnější k ženám a mužům, kteří mají partnery stejného pohlaví. Víc než k takovým, jako jsme my… V září, kdy začí‑ ná výuka a přichází čerstvá krev, kluci a holky o ty novicky soupeří. Holky často vyhrají a ujmou se jich. To jste nevěděl.“ „Ne, ani tohle jsem nevěděl,“ připouští skromně profesor. „Ale k námořníkovi ani k blonďaté Vietnamce nepůjdu. Nechci vypadat ještě směšněji, než jsem. Vystačím si s přidělenou rolí.“ „Jakou rolí?“ „Uprchlíka. Podivína. Blázna. Chytá se, a vlastně nechytá. Komunikuje, a přitom nekomunikuje.“ „To není pravda. Znám někoho, s kým komunikuje.“ „Ale pravidelně se neholí.“ Oba se usmějí, ovzduší se uvolní. Peter se už nedívá na svá kolena. Dívá se na Taru, která chápe, že ji vlastně nevidí. „Hotovo, vypijeme si kávu. Své poslání jsem splnila, poštu roztřídila, tak si to kafe zasloužím. Jestli chcete, ještě jed‑ nou to projděte, až budu pryč. Jestli ne, tak ne. Teď to kafe. Udělejte kafe.“ Gaşpar se zvedne. Cestou do kuchyně zavře rádio. Mozart skončil, bez Wagnera se obejde. Dal by si sklenku vína. Ale radši ne. Dejte si pozor, radil mu rektor Larry, mějte v pracov‑ ně otevřené dveře. Studentky chodí, prsa odhalená. Jakmile se zadíváte příliš pozorně, a ještě k tomu máte brýle, začnou ječet, že požadujete bůhvíco. Otevřené dveře, jinak přijdete do maléru. Srub není pracovna, studentčina ňadra halí svetr upnu‑ tý až ke krku. Má jí nabídnout víno, sklenku vína? Radši ne. V knihovní kavárně koupil jablečný koláč, který má Tara ráda. Profesor se objeví s podnosem, studentka listuje knihou. Nepomůže mu, jak to obvykle dělávala; čeká, až ji obslouží. Ví, že šikovnosti moc nepobral, ale nehne ani prstem, aby
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194458
mu pomohla. Pozorně ho sleduje, jak klade na stůl podšálky a krájí koláč. „Dala bych si sklenku vína.“ Ticho. Nájemník přítomnosti mlčí. „Jestli ho máte a můžu si troufnout, dala bych si sklenku vína. Za to vás nezatknou. Je mi jedenadvacet pryč, už smím. A je zimní večer.“ „V takovém případě je lepší vodka.“ „Ne, tvrdé ne. Sklenku vína, jestli máte.“ „Mám. Červené.“ „Výborně.“ Znovu naváží dialog. Vražda východoevropského profesora před necelými dvěma roky, otištěná recenze Petera Gaşpara o pamětech slavného krajana, krajana jeho i oběti. Exotické náměty. Peter Gaşpar ví, že je exotickým statistou na karnevalu svobody. *** Rudá obloha. Nebeská klenba hoří. Dva sloni na tenkých nož‑ kách postupují jeden k druhému. Tělo v nebi, tenké a neko‑ nečné nohy až na zem. Bájná vážka s tělem a vzezřením slona. Pravěká volavka, z níž se vyvinul slon. Jemné, průsvitné klouby, ledva se dotý‑ kají země. Hvězdný, pradávný hmyz z předvěké pouště. Těla slonů na nepravděpodobných nebeských hůlkách. Obrovské sametové uši, majestátní kly, chobot, z kterého stéká bahno. Hřbet překrytý kobercem, na koberci náhrobní deska. Me‑ zi deskou a kobercem na tlustokožcově hřbetě prázdno, deska se vznáší ve vzduchu. Chobot samice vlevo se otáčí jako klika. Samec odevzdaně svěsil chobot a hledí dolů, do dálky: pahor‑ ky v mlžném oparu, přistávací plošina, strážní stanoviště, dvě postavy běžící s vlajkou a pochodní.
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194458