pohledem na tlačítku s hvězdičkou vlevo úplně dole a pak už můžu vytočit svoje číslo. Naštěstí je obsazeno. Jsem totiž nesmírně vytížená žena, časový pres je moje druhé jméno. Udělala jsem další krok v životě, ale musím jít ještě dál. Člověk se nesmí zastavit, protože jinak upadne do zimního spánku, a než si to uvědomí, život mu proteče mezi prsty. Musím zavolat na Informační linku a přeptat se na Matheu Martinsenovou z Haugerudu, třeba si vedou statistiku nejžádanějších a nejmilovanějších lidí v zemi, Deset nej Informační linky, a já tu nehodlám nečinně sedět a zoufat si nad tím, že na žebříčku nejsem. Hodlám s tím něco udělat. Horní polovinu obličeje vidím v zrcadle a nacvičuju si to, ptám se po Mathee Martinsenové z Haugerudu, rychle i pomalu, rozčíleně i lhostejně, s ofinou i bez ní. Nakonec mám celou repliku v malíčku. Pronesu ji nahlas a zřetelně, aby dorazila na druhý konec drátů, tady může být řeč o velkých vzdálenostech. „Přejete si rovnou přepojit?“ zeptá se muž. „Nenene,“ vykřiku. „Dobře,“ řekne muž a stejně jako já je překvapený, jak jsem vykřikla. Nadiktuje mi číslo, já si ho zapíšu do vzduchu a ještě požádám, aby mi muž poslední číslici zopakoval. Dělám to, jen abych na sebe upozornila.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194367
„Děkujeme za zavolání,“ řekne. „Ne, já děkuju, že jste to zvedl,“ opáčím. Až do začátku televizních zpráv tam volám a ptám se na svoje číslo, pokaždé jiným hlasem. Až umřu, budou zaměstnanci Informační linky truchlit a vzpomínat: „Pamatujete na Matheu, tu co překonala rekord v počtu umístění na prvním místě v Deseti nej, pamatujete, co bylo tenkrát práce, jak jsme vydělávali, dokonce jsme ten rok měli na firemní večírek.“ Dneska jsem něco dokázala, pomyslím si, když zapínám Einara Lundeho. Jon Gelius je díky bohu mimo obraz. Dneska jsem něčeho dosáhla, říkám si v duchu, byla jsem někdo, Matheu Martinsenovou už jen tak neututláte. Dnešním hostem Sobotních událostí je nějaká stará paní, které král právě uděluje zlatou medaili za zásluhy. Půl století vstávala každé ráno bez výjimky v šest hodin ráno, nehledě na počasí si vlezla do bot, přes ramena si přehodila teplý svetr a šla do malého domku, který má na zahradě, odečetla naměřené hodnoty za posledních dvacet čtyři hodin, pak se vrátila domů a podala hlášení do Meteorologického ústavu. Působí to jako nesmírně důležitý úkol, taky má na tom malém zahradním domku ohromný zámek, nepochybně proto, aby se nestal obětí vandalů, ožralů, co se v noci vracejí domů z hospody, namočí do odměrek a zahulákají: „Tak tu máme nějaký
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194367
kyselý deště, tetinko.“ Teď na zámku přebírá medaili a já sedím a koukám, co dokázala. Dokonce je o rok mladší než já, a do Sobotních událostí se člověk nedostane za to, že volá na Informační linku a ptá se na svoje telefonní číslo. A v tu chvíli mi dojde, že oni tam možná hned viděli, že se ptám na svoje vlastní číslo. Jsem největší vtip na světě, bude ze mě výborný vtip na firemním večírku zaměstnanců Informační linky. Einar Lunde se usmívá na ženu s medailí a já nevím, co mám dělat, můžu se leda tak pokusit to vykompenzovat jiným vtipem, tak zkusím ten s pyžamem. Ale nikdo se nesměje.
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194367