Univerzální zákony života (Ukázka, strana 99)

21.

Pokud tě nikdo neposlouchá, asi to neříkáš dost jasně.

96 Univerzální zákony života

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194353

Možná byste se divili, jak moc je rozšířené neříkat, co chceme, případně co se nám nelíbí. Byli jsme sice obdařeni schopností vyjadřovat se slovy, ale i když jich mnohdy řekneme poměrně hodně, sdělení, které je opravdu důležité, z nich unikne. Případně svou myšlenku zaobalíme do tolika dalších vysvětlení, že ztratí nakonec svůj smysl. A i když jsme přesvědčeni, a to často skálopevně, že jsme jasně řekli, co chceme, opak je pravdou. Nic z toho, co cítíme, se k druhému nedostalo. Pak dochází k různým nedorozuměním, kdy nechápeme, proč se věci dějí jinak, než chceme.

Laboratoří na jasné formulování myšlenek jsou děti. Ty nikdy neudělají nic, co by samy předtím neslyšely a nepochopily. A můžeme se třeba vzteknout, stejně udělají, co nechceme. Jenže ve skutečnosti jsme se my nevyjádřili jasně. Všechno, co chceme prosadit, musíme nejprve přesně formulovat. Když se ptám maminek nebo tatínků na to, jestli říkají svým ratolestem, co chtějí, dušují se, že je to skutečně tak. Říkají o dětech, že nejsou schopné a ochotné splnit nic, na čem se s nimi chtějí dohodnout. Jenom to rodiče vzteká a nakonec na ně musejí být zlí. Když se ale svalovým testem zeptám, zda skutečně říkají své požadavky a přání jasně, odpověď je vždy „ne“. Jejich překvapení nezná konce. Tohle zjištění v nich vyvolá opravdový zmatek hlavně proto, že si nedokáží vůbec představit, co by ještě měli udělat, aby je jejich děti pochopily.

97 Mirek Vojáček

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194353

Děti totiž nechápou dlouhé vysvětlování a nekonečné důvody, kterými svůj záměr chceme podpořit. Tak třeba jedna maminka, když jsem se ptal, co říká svému synovi před přechodem pro chodce, odpověděla: „Teď půjdeme přes přechod spolu za ruku, protože kdyby ses mě nedržel a jen tak do silnice vběhl, tak tě porazí auto a to tě bude strašně bolet. Přijede pak sanitka a odveze tě do nemocnice a to bys dlouho neviděl maminku.“ A tak dítě před každým přechodem hrálo podivnou hru. Rozběhlo se k silnici a pokaždé ho maminka s hrůzou jen tak tak zachytila, aby neskončilo pod koly projíždějících aut. Barvitější a podrobnější vysvětlování nezabíralo, celá hra jen nabývala na dramatičnosti. Byla z toho opravdu nešťastná a obávala se každé další vycházky.

Jak to tedy je? Dítě je schopné pobrat jen velmi jednoduchou větu, která zní jednoznačně: „Teď se mnou půjdeš za ruku, auta jsou nebezpečná.“ To ostatní je balast, který pohřbí každou důležitou informaci. Není třeba vysvětlovat, co bude následovat, a myslet si, že košatý příběh osvětlí dítěti důsledky nerozumného jednání.

Nerozumné a pro dítě vlastně nebezpečné je tu jedině naše nejednoznačné chování. Když něco chceme, musíme si o to jasně říci. A když chci, aby se můj požadavek vyplnil, tak si jím musím být na sto procent jistý. Prostě to tak bude a basta. To znamená, že když jsem rozhodnutý, mám jasný záměr, vím, jak to bude, a poté jednoduše řeknu, co má dítě udělat, ono poslechne. Nemá důvod

98 Univerzální zákony života

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194353