celého světa, za následek, že absurdní výše nákladů mise Apollo způsobila sama o sobě nárůst nevole veřejnosti ve světě, kde vládly hlad a chudoba. Jak mohla být tak riskantní a pošetilá akce na prvním místě, když lidé stále umírali z nedostatku základních potřeb? Objevily se i další, cyničtější pochybnosti: nebyl celý program přistání na Měsíci ve skutečnosti jen snahou o získání bodů v pokračující studené válce se Sovětským svazem, nesmyslné a hrozivé, která ustrnula na mrtvém bodě a nechávala celý svět v permanentním strachu z nukleární války? Úmysl přistát na Měsíci představil v roce 1961 v efektním projevu prezident John F. Kennedy. Vyhlásil v něm záměr „vyslat člověka na Měsíc a vrátit ho bezpečně zpět na Zem“ do konce desetiletí.[ 2 ] Který patriot by po tragické smrti zbožňovaného prezidenta nechtěl splnit tento sen a zabránit, aby byl jeho národ ve „vesmírném dostihu“ pokořen? Přitom je známo, že vědci, kteří pracovali pro Sověty i Američany (za tichého souhlasu pocházelo na obou stranách mnoho z nich z německého raketového programu) sdíleli svůj výzkum ve větší míře, než kdy bylo přiznáno. Pro některé tak bylo šest měsíčních misí uskutečněných mezi lety 1969 a 1972 zářivou nadějí pro lidstvo a příkladem pozitivních úspěchů, jakých může být dosaženo na sjednocené a mírumilovné planetě. Pro jiné se staly jen dalším okázalým americkým divadlem, jež mělo sloužit k zakrytí probíhajících hrůz. Nebylo to vše až moc dokonalé na to, aby to byla pravda? Tyto myšlenky krystalizovaly, až se z nich vyvinula jedna z nejznámějších, nejvíce vysmívaných a nejvytrvalejších konspiračních teorií všech dob: zda vůbec kdy mise Apolla proběhly. Je opravdu možné, jak někteří tvrdí a překvapivě velké procento lidí věří, aby měsíční expedice byly jen propracovaným podvodem na záchranu prestiže, vyrobeným ve studiu k zamaskování nedostatků vědy, která jednoduše nemohla včas dosáhnout kýženého úspěchu? Nebo ještě hůře, nemohla to být jen dokonale Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194305
propracovaná psychologická hra sloužící k zhypnotizování davů falešnou ukázkou americké velikosti, která vzrušením veřejnosti umožnila zakrýt, jak mizí prostředky, ve skutečnosti používané na financování tajného vývoje vesmírných zbraní, který by jinak nikdy nemohl být schválen? Nebo bylo potřeba dodatečných úprav a dodělávek, neboť NASA sice nějak dokázala dosáhnout Měsíce, ale nepodařilo se jí dopravit zpět dostatečné důkazy? Problém s fotografiemi zničenými rentgenovým zářením a teplotními extrémy nebyl vyřešen u žádné z šesti misí, a tak bylo možná nutné přesvědčit svět podvodem. Tyto otázky, netřeba zdůrazňovat, že hořce komentované astronomy a vědci, působily zprvu jako výkřiky šílenců, kteří nemají soudnost a naprosto nedůvěřují úřadům. Na druhou stranu lze trvající oblibu této teorie vysvětlit znepokojivou skutečností, že alespoň některé z důkazů, jež předkládají její vyznavači, nelze tak snadno zcela pominout. Názory na hypotézu falešného přistání na Měsíci Jak postupovala sedmdesátá léta, začaly na okraji společnosti kolovat obvykle vlastním nákladem vydávané příručky o přistání na Měsíci naplněné politickou deziluzí. Podporovaly neobvyklou hypotézu, že mise Apolla byly propracovaným podvodem. Shromažďovaly detaily a vyzývaly NASA k poskytnutí dalších důkazů, že kosmonauti skutečně stáli na Měsíci. Postupem času získávaly tyto pochybnosti stále větší pozornost veřejnosti a objevily se i profesionálnější publikace dále potvrzující tato obvinění. Definitivní nástup internetu v devadesátých letech minulého století dal mnohem větší prostor menšinovým názorům osvobozeným od nutnosti najít vydavatele nebo přemýšlet nad náklady na tisk a ti, kdo zpochybňovali přistání na Měsíci, získali ideální prostor pro konspirační teorie. Průzkum veřejného mínění z roku 1999 ukázal, že celých šest procent amerických občanů (pro Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194305
zajímavost dvojnásobek amerických vegetariánů) věří, že přistání na Měsíci byl podvod, a dalších pět procent odpovědělo, že jsou nerozhodní. O deset let později, ke čtyřicátému výročí mise Apolla 11 v roce 2009, vyšel v magazínu Engineering and Technology výsledek ankety ukazující, že překvapivých dvacet pět procent Britů již ani trochu nevěří oficiální verzi událostí.[ 3 ] Odpovědi většinové veřejnosti v podobných průzkumech lze snadno předvídat. Jak jsme viděli v první kapitole, akademický svět poukazuje na psychologické příčiny nesouhlasu, zatímco populární astronomové mají sklon nedržet dekorum a mluví o všeobecné ignoranci veřejnosti a poukazují na nutnost lepšího vzdělávání. Ale je to od nich spravedlivé? „Vzdělání“ lze obvykle vyložit jako odhalování krajností, avšak tato strategie nevyhnutelně padá do pasti boje s „nastrčenými“ teoriemi, které je snadné vyvrátit (hvězdy na fotografiích nemohly být vidět kvůli délce expozice, vlajky rovně „vlály“, protože v nich byly napnuté dráty, atd.) a nedokáže vysvětlit vážnější problémy, které popisujeme dále. Potřebuje tedy každý, kdo napadá záznamy NASA (jsou to nezřídka akademici, kvalifikovaní technici a fotografičtí experti), převýchovu nebo psychoterapii? Nebo je to spíše tak, že v oficiálních záznamech je mnoho základních rozporů, které skutečně zasluhují lepší vysvětlení, než jaká jsou obvykle předkládána? Hmotné důkazy Důkazy, které zpochybňují okolnosti přistání Apolla 11, jsou většinou odborně a komplexně zpracované a pro každého běžně dostupné, přesto zde můžeme shrnout jejich základy. Ze tří druhů dostupných důkazů o přistání na Měsíci má jen jeden skutečně průkaznou hodnotu. Svědectví kosmonautů pokládají konspirační teoretici za nespolehlivé, přičemž odkazují na dlouhou historii vojenských lží (Tonkinský záliv atd.) předkládaných armádní mašinérií, která tak často zneužívá rozkazů, Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194305