Valhala (Ukázka, strana 99)

mě. Toho druhého ihned poznal. I přes tvář vyspravenou kovem. „Werne,“ vydechl šťastně, když se opřel o prázdné křesílko, čekající u stolu, „zahlédl jsem dole tvoji bednu.“ „Člověče, Witzi,“ již stojící Werner k němu napřahoval ruku a oči se mu smály stejně, jako když v dubnu zapíjeli jeho třicáté vítězství, „vidím, že i tebe také sbalila nějaká brunhilda. Jsou pěkné, ty naše zubaté, co?“ uchechtl se svým typickým způsobem. „Mensch, jsem moc rád, že jsi tady, ani nevíš jak,“ v nelíčené radosti držel Arnima za ramena.

Nebýt války, nikdy by se nesetkali. Stavovské rozdíly byly příliš velké. Avšak když po několika zběsilých rvačkách s anglickými a kanadskými piloty, při nichž si navzájem kryli záda, pochopili, že smrtícímu nebi je jedno, zda je někdo synem barona a druhý potomkem židovského obchodníka, přestali tu rozdílnost vnímat i na zemi. Zvykli si sedávat v pilotní jídelně u jednoho stolu a postupně se zrodilo jejich přátelství.

Společně zapíjeli svá vítězství až do doby, kdy Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194191

bylo Wernerovi nabídnuto vytvořit si vlastní letku.

Od toho okamžiku von Gallwitz o jeho dalších skvělých vítězstvích jenom slyšel. Voss se vyhoupl na druhé místo žebříčku. Hned za Rudého barona, za von Richthofena, a stejně jako on dostal k vyzkoušení nový trojplošný Fokker.

Slavil na něm další vítězství. Až do toho osudového 17. října, kdy si i pro něho přišla smrt. Kdy i jeho sbalila krásná brunhilda, jak se vyjádřil. „Viděl jsem Boelcka. Přišel nás přivítat,“ pomáhal si dojatý von Gallwitz z rozpaků a rozhlížel se kolem. „Já vím. Mě také přivítal. Ne, není tady,“ Werner si špatně vyložil Arnimovy pohledy, „hlídá na Hlídskjálfu. To je jeho velitelství. Něco jako polní pozorovatelna,“ objasňoval Werner. „Je tady ale spousta jiných známých. Koukej, tamhle sedí Karl Allmenröder…“ „Každej všivej Boš, co kdy lítal, je tady,“ přerušil je Francouz s kapitánskými rakvičkami na límci. A s typicky kulatou důstojnickou čepicí, kterou měl nad podmračeným čelem nasazeUkázka elektronické knihy, UID: KOS194191

nu obráceně, štítkem do týla, takže ponechávala protáhlý obličej plně odkrytý. Od zapadlých očí se na něm táhl velký cyranovský nos až k urputně vysunuté bradě. „Omlouvám se,“ Werner zrozpačitěl, „zapomněl jsem vás představit. Poručík Arnim von Gallwitz od Jasta 10, kapitán George Guynemer od pověstných Čápů. Říkáme mu Starý čáp, nebo zkrátka Gí,“ objasňoval, zatímco von Gallwitz si ostýchavě potřásal rukou s kostnatým dlouhánem. „Slyšel jsem o tobě, von Gallwitzi,“ zašklebil se Frantík krátce pod dýnkem dozadu naražené čepice. Poté usedl a začal znovu okusovat maso z žebra, pravděpodobně prasečího. „Můžeš mi říkat George,“ zabrblal s plnými ústy, „nebo taky Gí, jako ostatní. Při boji se to rychleji vysloví,“ dodal, vzhlížeje vzhůru na oba Němce. „Jsem strašně rád, že jsi tady. To je prima, že jsme zase spolu, Witz je tady, Witz je tady,“ radoval se zcela nepokrytě Werner a rozzářené oči upíral do von Gallwitzovy tváře. „To je ten nejUkázka elektronické knihy, UID: KOS194191