A vítr se vrací (Ukázka, strana 99)

je nás strašně moc, že snad celá země je protkána naší sítí a všichni čekají na signál. A opravdu, na jednom setkání v lese, asi čtyřicet kilometrů od Moskvy, kde se přijímali noví členové, jsem viděl aspoň dvacet lidí a dál v lese ještě stály hlídky. Na jiných setkáních jsem si všímal nových tváří, které jsem předtím neznal, ale podle zavedeného pořádku jsme nesměli znát jeden druhého, ani jména, takže jsme pro jistotu používali přezdívky.

V podstatě jsme nic nedělali. Celá naše činnost spočívala v konspiraci a náboru nových členů. Dokonce ani nelegální literaturu nikdo nešířil a bylo nám doporučeno, abychom ji nesháněli.

Vysvětlovalo se to tím, že my už stejně všemu rozumíme a není potřeba, abychom ještě agitovali. Na naši stopu mohli také kdykoliv narazit pracovníci KGB. Nejčastěji nám vysvětlovali to, že všechny byty a telefony mohou být odposlouchávány a při telefonování můžeme mluvit pouze domluvenými větami, které zněly naprosto nevinně.

A v bytě je lepší neříkat vůbec nic. Učili jsme se také, jak si všimnout, že nás někdo sleduje, a zmizet mu. V tomto případě si na sebe bral nějaký neznámý člen organizace úkol sledovat někoho jiného. Ty jsi o tom dopředu samozřejmě nevěděl, musel jsi být pořád ve střehu.

A byla to velká hanba, když sis sledování nevšiml a na druhý den ti vyprávěli, cos dělal a kam jsi šel. A samozřejmě že i ty jsi mohl dostat zadání sledovat někoho jiného. Pokud tvoje sledování objekt odhalil, nesměl jsi to dát najevo a nepřicházelo v úvahu nechat ho uniknout.

Pokud někdo sledoval tebe a ty jsi to odhalil, snažil ses nějak vyzrát nad tím, kdo tě sleduje, a zmizet mu z očí. Vymýšleli jsme nejrůznější způsoby a finty, jak vyzrát jeden na druhého.

Také nám vysvětlovali, jak se máme chovat při výslechu: nikdy se k ničemu nepřiznávat, hlavně ne k členství v organizaci, když nám budou ukazovat jiné členy organizace, dělat, že je neznám, tajit svoje názory a tvářit se jako sovětský člověk – předstírat údiv, nechápavost, reptavý nesouhlas atd. Učili nás různé psychologické hry u výslechu, ale právní stránku výslechu nám bohužel nikdo nevysvětlil. A celkově se vševidoucí a všeznající role KGB přeceňovala. Považovali jsme také za samozřejmé, že nás budou mučit, mlátit a zastrašovat, že nám budou ukazovat falešná přiznání ostatních členů organizace atd. Částečně jsem řadu těchhle vědomostí v budoucnu využil a tato příprava mi dobře posloužila.

Ale tehdy si nás nikdo nevšímal. / 97 / Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194161

Hledat nové členy zdaleka nesměl každý. Nejdřív jsem musel dokázat, že k tomu mám schopnosti. Zapřádat rozhovory na politická témata se kategoricky zakazovalo. Radili nám, abychom nejdřív případné nové členy dlouho pozorovali a ani s nimi nenavazovali kontakt. Nový člen se nevybíral podle svého vztahu k událostem nebo podle toho, co říkal, museli jsme si všímat úplně jiných znaků. Nový člen nesměl být ukecaný, měl to být spíš uzavřený a odvážný člověk, kterému by se dalo věřit. Museli jsme zjistit, jestli nemá nějaké černé body – jestli není napojen na kriminální svět, jestli není příliš důvěřivý nebo příliš hloupý. Nakonec, když jsme zjistili všechno potřebné a ujistili jsme se, že se pro organizaci hodí, museli jsme ho seznámit s některým z vedoucích představitelů organizace. Pokud ten naši volbu schválil, někdo další dostal za úkol přivést vybraného jedince do organizace. Prvotní úkol byl jen seznámit tyto dvě osoby a pak se ztratit ze scény.

Způsobů, jak přivést někoho do organizace, bylo mnoho a neustále se propracovávaly. Nejčastěji se používal způsob, kterým jsme prošli i my. Formálně, tedy jak bych to řekl – ústně – jsme nevstupovali do politické organizace, ale do organizace vzájemné kamarádské pomoci. Mně to například vysvětlili tak: teď jsme ještě všichni ve škole, nemáme žádné velké problémy, ale později se ocitneme ve složitějších situacích, budeme muset překonávat překážky, budeme se muset prosadit. Což je dost těžké: musíš mít tajné kamarády, kteří tě nečekaně podpoří, když to budeš nejvíc potřebovat. A ty potom samozřejmě podpoříš dalšího z nás. Pokud bude taková organizace dostatečně velká, získá velkou sílu a potom můžeme prakticky VŠECHNO. A to bylo víceméně vše, co se člověk dozvěděl. Úplně nevinná aférka, a pokud člověk nechápal, co že to vlastně můžeme udělat, tak mu nikdo víc nevysvětloval. Rozuměl tomu prostě tak, že vstoupil do organizace vzájemné pomoci, aby si snáze vybudoval kariéru.

Ale takové už bylo naše myšlení a taková atmosféra panovala v naší zemi, že při slově „organizace“ a ještě k tomu „tajná“ se tvému kamarádovi rozhořely radostné ohníčky v očích a hned bylo jasné, že on – stejně jako ty – čeká na ten zaprášený náklaďák se samopaly u domovních vrat. Je jasné, že se okamžitě přeptal na takovou možnost, a ty jsi mu vážně a mnohoznačně odpovídal, že o takových hloupostech chytří lidé nemluví a že organizace nemá žádné politické / 98 / Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194161

cíle. „Jasně!“ kýval nadšeně hlavou a o překot se snažil dát najevo, že je také chytrý člověk a rozumí, že o takových věcech se nahlas nemluví. Potom na příští schůzce jsi ho představil a doporučil ostatním pod jiným jménem. Pokud nikdo neměl nic proti, stával se členem organizace a zapojil se do společné práce.

Pouze jednou jsem se setkal s člověkem, který se hodil do organizace, ale nerozuměl její skutečné podstatě a cílům. Byl to amatérský radista a kromě svojí záliby nevnímal nic jiného. Myslím, že o Maďarsku možná ani neslyšel a nikdy se nezamyslel nad tím, v jaké zemi žije. Myšlenku vzájemné pomoci pochopil doslovně a pořád mě prosil, jestli bych mu nesehnal nějaké součástky do vysílaček a rádií. Asi se mu zdálo, že vstoupil do tajného klubu radistů. Když jsem se s ním snažil bavit o něčem jiném, nechápavě se na mě díval přes své brýle, nic nenamítal, se vším souhlasil, ale já jsem cítil, že absolutně netuší, o čem je řeč. Na celou naši konspirační práci se díval s pohrdáním jako dospělý pes na kňučení štěňat.

Snažil jsem se nahlásit svůj neúspěch, ale všeobecná atmosféra dvojsmyslnosti a nedořečenosti mi nedovolovala vysvětlit, s čím jsem tak nespokojen. „Naopak, všechno je skvělé,“ dostal jsem odpověď, „je to vážný kluk, výborný odborník, myšlenku vzájemné pomoci vítá, chce se stát členem organizace, není ukecaný a má budoucnost před sebou. Co víc bys chtěl?“ Byl přijat do organizace a já jsem znejistěl. Představil jsem si jeho nechápavý pohled, až nám zítra rozdají samopaly a my vyrazíme na Lubjanku. Hra se hrála tak opatrně, že v případě zatčení by nikdo z nás nemohl nic říct, i kdyby chtěl. Zvenku vypadalo všechno jako nevinná hra a naděje v podobě samopalů byly jen představy každého jednotlivce. Nikdo by – i kdyby se snažil sebevíc – nemohl nikomu vysvětlit, proč tuhle organizaci považuje za politickou. Nahlas se neříkalo naprosto nic.

Ale organizace se dál rozrůstala. Ať jsem jel kamkoli – do pionýrského tábora, na chatu nebo do jiné školy – vždy jsem předtím dostal upozornění, kdo z našich tam je, jak se s nimi mám spojit a co mám dělat. Neustále jsme udržovali kontakt s veliteli, vyhledávali jsme nové členy a probíhala skutečně i nějaká vzájemná pomoc. Rozumělo se samo sebou, že člověk nemohl odmítnout rozkaz nebo účast při poskytování nějaké pomoci. Neptali jsme se ani na smysl příkazů, které jsme dostávali. Zadávat otázky se považovalo za netaktní a okamžitě se tím snížila vážnost, kterou jsi u druhých měl. Měl jsi znát přesně tolik, / 99 / Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194161