98
večírcích, tajná kafíčka s cizími ženskými po práci, prostě všechno. „Dobře, za půl hodiny u auta,“ vstal od stolu a loudal se pryč. Ve dveřích se ohlédl, Iveta upíjela ze šálku a Vlnas držel její volnou ruku ve svých dlaních. Jeli samozřejmě všichni tři, opatrně kličkoval po rozbitých lesních asfaltkách, rádio María monotónně hučelo a nikdo ho neposlouchal. Vlnas sledoval mapu a na křížení cest mu ukazoval směr. Přijeli na hráz rybníka a vystoupili. Déšť zesílil, na hladině se vznášel opar a nebylo vidět dál než par desítek metrů. „To je jak v Králi Šumavy, ještě nás tady někdo odpráskne… No co, někde to skončit musí, co?“ dloubl Vlnas do Ludvíka. „To je fakt. Umíš rusky zařvat – nestřílet prosím?“ usmál se Ludvík. „Já ne. A ty?“ „Já nepotřebuju, já budu schovanej za tebou.“ „Jasně. A co ty, taky se schováš za mě?“ obrátil se Vlnas na Ivetu. „Proč ne, ženský se loví jen ve městě, ne? Tady jsou na ráně chlapi.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194131