Karla Bubeníčka totiž na Tesáku působila partyzánská skupina. Soustřeďovali se v ní lidé, kteří chtěli odejít bojovat do ciziny, ale to se jim kvůli zhoršující se situaci už nepodařilo. Kubič říkal, že půjde na Tesák k Bubeníčkovi, že bude alespoň blízko své ženy. Toho samého dne, kdy k nám přišel Kubič, se u nás ukryl i František Rendl. Pocházel z Prahy a byl úředníkem u vlakové pošty. Pracoval také pro parašutistickou skupinu Sı. Vozil zprávy na trase Praha – Přerov – Bratislava. Gestapáci na to ale přišli, a tak jednou vyskočil Rendl z vlaku na opačnou stranou než bylo nástupiště, a utekl. Dostal se do Bystřice k Františku Ermisovi, zdejšímu starostovi Sokola, který ho přivedl k nám. S Rendlem jsem měla veliké starosti, protože byl velmi nemocný se žlučníkem. Musela jsem mu vařit dietu. Všechno se ale dalo zvládnout. Byla jsem mladá, a tak mi to vůbec nevadilo. Navíc nám pomáhal výborný lékař doktor Vytrhlík, který, když bylo potřeba, všechny léčil. Rendl se u nás ukrýval skoro tři roky. Na začátku října ı944 si pro něj přijel jeho bratr, že má v Praze skupinu a potřebuje jeho pomoc. Měl už pro něj dokonce připravený byt. Rendl však v Praze nedopadl dobře. Zatklo ho gestapo a byl poté vězněný na Pankráci, kde těžce onemocněl. Válku však přežil. Další z těch, kteří se u nás ukrývali, byl starosta bystřického Sokola František Ermis, který k nám Rendla dovedl. Dostal se sám do nebezpečí, a tak se u nás musel v roce ı942 na pět měsíců schovat. V září ı944 k nám ještě na krátký čas přišel ředitel bystřické mlékárny Stanislav Frkal. Ve válečné bídě pomohl spoustě lidí tím, že jim dodával potraviny6. Při kontrole se na to ale přišlo, a tak se dostal do ohrožení života. Utekl nejprve k paní Ermisové, která ho předala nám. Sama měla manžela na útěku, a tak by úkryt u ní byl velmi nebezpečný. Když Hitler vyháněl z Hlučínska Čechy, byl odtamtud přeložen do Bystřice také Arnošt Sluka, což byl další zaměstnanec 6
V období druhé světové války byly v protektorátu Čechy a Morava potraviny na příděl, a to v nedostatečném množství. Zejména obyvatelstvo ve městech, které nemělo možnost získávat si vlastní potraviny, strádalo hladem.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194091
pošty. Hledal byt po celém městě, ptal se, kdo by měl alespoň jeden pokoj, že mají málo nábytku, jenom skříň, stůl a gauč. Nakonec nikdo nebyl chytřejší, než aby Slukovy poslal k Zicháčkům do Zahájeného, že prý mají více místností a rádi pomohou. Tak k nám přišli a prosili, až jsme je vzali. Kromě pronájmu pokoje jsme se však o ně museli i starat. Měli s sebou skutečně jen gauč, stůl a skříň, jinak nic, ani peníze. Slukovi byli celkem tři, rodiče a malý syn. Museli však bydlet jen v jednom pokoji, protože ten druhý sloužil pro ukrývané osoby a ve třetím jsme bydleli s manželem a dcerkou. Jak jste zabezpečili, aby se ukrývané osoby neprozradily? Všichni ukrývaní se směli přes den pohybovat jen po domě, jen večer mohli na zahradu. Bylo to skoro jako věznice. V případě nebezpečí se ukrývaní museli schovat pod střechu na půdě. Snažila jsem se však, aby měli výbornou stravu. Tetinka učitelka mi jezdila pomáhat, protože bych všechno nemohla zvládnout. Paní Sluková byla švadlena, pomáhala mi žehlit prádlo a zašívat. Ani jsem tehdy nevnímala, že se něco může stát. Pořád jsem jenom dělala a dělala… Jak se Vám za války dařilo sehnat jídlo pro tolik lidí? Potraviny byly přeci na příděl. Chovala jsem slepice, kuřátka, morky, kačenky, husy a ještě prasátko jsem vykrmila. Po domech chodily kontroly, jestli lidé něco načerno nepěstují, protože se maso muselo odevzdávat okupantům. Komisi, která kontroly prováděla, tvořili dva Němci v civilu. Doprovázel je však také český zvěrolékař Josef Stojan, který nám „šel na ruku“. Když měla být prohlídka, zastavil se u nás pan doktor předem a řekl nám, co máme schovat. Všechno zvířectvo nad povolený počet jsem musela ukrýt v pytlích ve sklepě. Králíci, kuřátka a husy mohli být venku, protože jejich pěstování bylo v menším množství povoleno. Nesmělo být ale prasátko a nesměly být slepice. Jenže jsem doma měla pětadvacet slípek, protože jsem potřebovala vajíčka. Nemohla jsem je kupovat na 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194091
černém trhu, neboť to bylo velmi drahé. Manželův plat byl na máslo, cukr, sůl a další nejnutnější věci. Abychom mohli uživit ty, kteří u nás bydleli, musela jsem všechno vypěstovat. Nebála jste se, že se zvířata při prohlídkách prozradí? Se slípkami se muselo zatočit a dát jim hlavu pod křídlo. Tak zůstaly ve sklepě potichu. Pan zvěrolékař mě naučil, jak krmit prasátko, aby se při kontrole ani nepohnulo. Mělo se mu dávat sedmkrát denně po dvou hodinách. Prasátko vždycky vstalo, najedlo se a hned si lehlo a spalo. V případě potřeby jsme ho ukryli pod senem. Když kontrola dorazila, pan doktor na mě mrkl a já jsem mu naznačila, kam nemají chodit. On pak odvedl Němce o kousek dál, aby neslyšeli, že třeba ve sklepě něco funí. Takto jsme spolupracovali všichni dohromady. Kde jste sehnala krmení pro všechna zvířata? Můj manžel byl z hospodářství. Jeho rodiče měli u nás na půdě schované obilí a ve sklepě brambory. Z toho jsem živila všechnu drůbež i prasátko. Dědeček věděl, že chovám drůbež načerno. Myslel si ale, že vypomáháme lidem, co to nutně potřebují, a schvaloval to. Vůbec ale netušil, že se u nás někdo skrývá. Podařilo se Vašemu manželovi zůstat u policie po celou válku? Asi půldruhého roku před koncem války musel od policie odejít, neboť odmítl při pozdravu hajlovat. Pan starosta Lustig si ho zavolal k sobě a řekl mu, že může zůstat u policie, jen pokud bude takto zdravit. „K tomu mě, pane starosto, nedonutíte. Můj tatínek říkal: ,Zvedni čepici a každého uctivě pozdrav, ale ne, abys zvedal pravici.‘ “ – „Tak vidíš, Vojtěchu, musíš od policie odejít. Já bych ti to mohl dovolit, ale ti druzí to nedovolí.“ Spolu s dalším strážníkem, Karlem Kučerou, tak manžel musel od policie. Nezbylo mu pak, než načerno pracovat v Impregně.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194091