vehnala slzy. Spěchal bez ohledu na to, zda je den či noc. Když dorazil konečně domů, našel tu cosi, co ho šokovalo daleko víc než bratrova smrt. Jeho matka, které se blížila padesátka, je jednoho dne zničehonic opustila a vrátila se ke své rodině do Hongsongu v provincii Čchungčchong. Když žena odejde do manželova domu jako snacha, její po‑ vinností je dbát na slávu nové rodiny více než na slávu rodiny původní. Neznamená to jen zachování prosté rodové linie, nejdůležitější je zachování její cti. Když jsem se provdala do rodu Kim, patřil v hlavním měs‑ tě k těm nejvyšším. Po necelých sedmi letech, kdy jsem byla jeho snachou, přišlo neštěstí a pád a dvě generace zemřely předčasně. O dvacet let později, přestože naši hanbu způsobil váš předek, se o povinnost přivést rodinu zpátky stará pouze vaše matka. Pjongha je ale mrtvý a o tobě, do kterého jsem vkládala všechny své naděje, nemám zprávy. Jistě, Pjongdu a Hakkjun stále žijí, ale co s Pjongduem, který ve svých šestnácti ještě nepřečetl ani Čchondžamun. Hakkjun patří do další generace. Jsem příliš stará na to, abych dokázala přenést své ambice na tak malé dítě. Nebyla jsem tedy schopná dostát svým povinnostem. Podle pravidel se snacha, která nedostojí svým povin‑ nostem, má vrátit do své původní rodiny. Bylo by chybou mé selhání zlehčovat a můj odchod směšovat s lítostí nebo argumentovat tím, že není osoba, která by mě mohla k pů‑ vodní rodině odeslat. Proto se tvá matka rozhodla odejít o své vůli a vrátit se do rodného domu. Bude se modlit, aby jí duše tvých předků prominuly všechny hříchy. Když jen pomyslím na cestu domů, slova mi nestačí, abych vyjádřila své pocity. Je mi však téměř padesát let a vlasy mi zešedly. Jak bych
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194010
jen mohla doufat v to, že mě duchové rodiny Kim přijmou po smrti mezi sebe? Jediné, v co stále věřím, je tvůj vzestup, který by vyvážil mé provinění, který by mě vrátil zpátky do rodiny tvého otce. Není jiná cesta, jak se my dva můžeme setkat jako matka a syn. Proto tě prosím, abys byl pamětlivý mých slov. Pokud bys za mnou přišel kvůli mým bílým vlasům, z hloupé synovské oddanosti, vezmu nůž a zabiju se, než abych žila a dívala se na tebe… To byl obsah dopisu, psaného v korejském písmu, který mu matka zanechala u jeho ženy předtím, než opustila dům. Přečetl ho s tou největší hrůzou. Chtěl se osvobodit od činností, které ho provázely půlku života, a teď se zdálo, že už ho zase drží pevně za límec. Nakonec měl dopis jeho matky ten výsledek, že na chvíli zaváhal, než se vydal svou – už zcela odlišnou cestou. Na rozdíl od svého překotného odchodu z An Ungsuova domu teď strávil v Oduni téměř rok, ale bylo evidentní, že něco chystá. Nejdříve se postaral o rodinné záležitosti. Svého staršího syna Hakkjuna zaregistroval v genealogiích pod jménem staršího bratra, který zemřel bezdětný, aby jeho linie nebyla přerušena. Druhý syn Ikkjun byl zapsaný pod jeho jménem. A když se mu to podařilo, odešel. Do jaké míry znamenal jeho odchod přetržení vazeb s rodinou a s běžným životem, není zcela jednoduché zodpovědět, stejně jako se nedá vysvětlit jeho náhlá starost o budoucnost rodiny. Rodina byla ale základní jednotka společnosti, což chápal i teď, když si připomínal svou předchozí touhu po sociálním vzestupu. Nebylo důležité, jak velkou bolest mu ve skutečnosti způsobilo matčinou přání. Co nemohl splnit, prostě nemohl splnit. Zkoušel a hledal, dokud byl schopen. Když však neexistovala možnost, jak proniknout do systému nebo dosáhnout jeho
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194010
vyšších pater, a bylo to jednou provždy jasně dané, vydal se opačným směrem. Směrem porušování všech existujících pravidel, což ho už dlouho přitahovalo. Následujícího roku na začátku podzimu oslavil jeho syn Ikkjun stý den od svého narození.* Byl připravený k odchodu. Tehdy si poprvé nasadil klobouk obyčejných lidí, který mu později vysloužil pseudonym** a který úplně vytlačil jeho původní jméno. Nasadil si ho proto, aby na něj nebesa nezírala kvůli zločinu porušení loajality vůči trůnu, který v něm proudil prostřednictvím krve jeho otce a dědečka. Nasadil si ho ale i na znamení porušení oddanosti vůči matce, jejíž celoživotní naděje nebyl s to naplnit. Možná si ho ale nasadil proto, aby zakryl žal a pocit viny před svou ženou, která ho viděla odcházet a neřekla ani slovo, jen se celá třásla nevysloveným strachem, viny vůči Hakkjunovi, který si venku hrál nějaké své dětské hry, i vůči svému druhému tříměsíčnímu synovi Ikkjunovi.
* Tzv. pägil, stý den po narození dítěte, je prvním velkým svátkem souvisejícím s životním cyklem. ** Kim Pjongjon je jako básník známý pod korejským označením pro kónický bambusový klobouk, korejsky sakkat, sinokorejsky rip.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194010