„Jako lovec tygrů,“ zopakoval otec Spiros, když jsem si mu postěžoval, že na založení důlní společnosti nemám dostatečný kapitál. Otec Spiros mínil, že se nic neděje, pomalost je trumf, abychom nevzbudili podezření. Musíme čekat, a já mezitím stihnu sehnat peníze. Otec Spiros slíbil, že za mě ztratí slovo u vladivostockého žida. Žid by mi mohl půjčit peníze a já bych jako záruku dal své budoucí dědictví po otci. Při tom pomyšlení jsem se zhrozil. Měl jsem pocit, jako bych otce plukovníka ohryzával zaživa. Otec Spiros se mé dětinskosti vysmál. Stále se potím a je mi zima. Vážně, jako by otec Spiros na podzim 1870 už věděl, že otec plukovník bude v lednu 1871 nebožtík, přitom zpráva o jeho smrti sem dorazila až na počátku léta, to už byl po smrti i Hjort. Smrt jednoho, život druhého, opakuji si. A co moje smrt, moje vražda? Komu poslouží k životu? Příliš mnoho myšlenek. Zvednu se z okraje cesty. Slunce už zapadá a mně se zdá, že chlad louhuje z ovzduší pronikavější vůně. Zhluboka dýchám a stýská se mi po Věře, po jejím čistém vzrušení, jako by to byla voda, kterou je možné opláchnout horečnatý mozek. Teskním také po Alexandře, v jejíž náruči bych svůj čin mohl vymazat. Vytáhla by nejsložitější otázky pinzetou a dala by je do pořádku. Našla by logiku a podstatu. Vysvobodila by mě z toho zla, které mě tísní, zatímco se lítost, touhy, představy a vzpomínky slepují v hutnou změť. Večerní vůně pálí v očích. Ztratil jsem jak Věru, tak Alexandru, protože jsem nedokázal žít správně.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193906
Sedím s Věrou v zahradě. Na jabloni visí zelená jablka a v růžovém keři jsou červené šípky. V Petrovově domu je ticho, protože Alexandra a starší chlapci odcestovali do Furuhjelmovy vily. Věra zůstala doma, neboť nejmladšího bratra bolí bříško. Mají sice fräulein a služebnictvo, ale Věra odjet nechtěla. Sedíme ve stínu na verandě. Na kraji hlavní cesty jsem doufal, že mi Věra polije mozek studenou vodou. Udělá to ovšem jinak, než jsem si představoval. „Odjedu do Petrohradu studovat,“ řekne. Proberu se z vlastních nadějí a myšlenek. Vždyť já se jí nikdy nezeptal, po čem touží. Složil jsem jí do klína to, co jsem si představoval jako společnou budoucnost. „Kdy odjíždíš?“ „Příští měsíc, v říjnu. Nesehnala jsem na dřív dopravu,“ odpoví. Dívám se na Věru z profilu. Je v ní z Alexandry víc, než jsem myslel. Nevyznám se v ženách, nerozumím jim. Jsem tupec. Ženy jsou ta půlka, která má doplnit, co mi schází. Cit a naděje, rozum a cit na houpačce. Alexandra a Věra. Alexandře bych mohl povědět o černouhelných plánech, také o svém podvodu. Nevylekala by se, ani by mě neodsoudila. Sama podváděla, aby se udržela při smyslech, lhala, dopouštěla se nevěry. Prostor pro čistou poctivost je 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193906
těsný. V očích leckteré nachodské ženy je Alexandra nemorální. Jejich vlastní ctnost je jako krinolína, v níž se dá projít dveřmi jen bokem. Pojmy se natahují, když je zapotřebí vymyslet způsob, jak se udržet naživu. Lež snadno postaví druhou lež a podvod, a taková stavba je pak odolná jako roubený dům. Na různých místech se užívají různé měrné jednotky. V helsinské restauraci s bílými ubrusy jsme vedli debaty o zákonu a právu. Litera zákona se kreslila hrotem vidličky do lnu a duch zákona stoupal z hrdla láhve. Ještě jsme neprošli žádnou zatěžkávací zkouškou. Teď lituji. Chci se vykroutit z plánů otce Spirose a Číňana! Kamenné uhlí černí a špiní, třebaže se obchodováním zušlechtí ve stříbro. U Alexandry postrádám shovívavost a u Věry odpuštění. Ani jedné to neříkám a neřeknu. Srovnávám se s osobou, která se mě pokusila zavraždit. Pochopím, že nejtěžším břemenem zločinu je nikomu o něm neříct. „Dlouho tě neuvidím,“ nadnesu. „Neuvidíš, opravdu ne, Lennarte. Odtamtud se na Vánoce domů nejezdívá.“ Přikývnu, je mi do pláče; slzy se po té ráně vyřinou, jako by se protrhla hráz. „Neplač,“ domlouvá mi Věra. „Bude mi smutno,“ odpovídám. „Smutno!“ odbude mě. „Smutno přece bývá tady, když přijde dlouhá zima a sníh a led. Ale ty si najdeš někoho, kdo tě zahřeje. Celý roztaješ a budeš se potit.“ Mluví nazlobeně. Nevím, co odpovědět, protože jsem se provinil. Rád bych požádal o odpuštění, ale nevím, za co bych se omlouval. Za to, že jsem miloval, nebo za to, že miluji? Vždycky buď příliš moc, nebo příliš málo. Vinen a dlužen. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193906