Překročení hranic působí dvojím způsobem. Za prvé – odcizíme se našemu vlastnímu bytí a ztratíme tím naše vlastní kořeny, které nás spojovaly s námi samými. Za druhé – neseme v sobě vzpomínku, že lidé, které jsme milovali a kterým jsme věřili, s námi zacházeli bez respektu. Vědomě či nevědomě si pak vytvoříme přesvědčení, že je nebezpečné nechat přijít někoho blíže. Dítě nemá ani sílu ani rozum, aby si stanovilo hranice. Když jsou jeho hranice překročeny a ono není schopno říci „ne“, dostane se do stavu šoku. Zamrzne a vnitřně se odpojí v zoufalém pokusu najít aspoň trochu bezpečí i přes onen zásah. Následkem toho často je, že jako dospělí nemáme žádný cit pro to, že se můžeme bránit, nás nebo naše tělo. A tak ještě dnes dovolíme, aby naše hranice byly překročeny, částečně protože jsme se je nenaučili stanovit, částečně z touhy po lásce a uznání nebo ze strachu před trestem, vztekem a zavržením. Často si ani nejsme vědomi, že naše hranice byly překročeny, protože jsme byli zvyklí, že se s námi tak zachází. Tak hluboko jsme se stáhli sami do sebe, že vlastně ani nevnímáme, když někdo zneužije naše tělo. Proto nám ani nepřijde na mysl možnost říci „ne“. Když jsme toto téma diskutovali na semináři, vyprávěla nám jedna žena, že vždycky věřila, že jediná cesta, jak získat muže, je nabídnout mu takový sex, jaký on chce. Celý její dospělý život dovolila, aby byly překračovány její hranice včetně oblasti jejího těla. Jeden muž řekl, že celý život měl nutkání přizpůsobovat se druhým. Už jenom myšlenka říci „ne“ mu naháněla tolik strachu, že ji vždy okamžitě opustil. Když byly naše hranice zraněny, rozlomí se naše Já, ztratíme půdu pod nohama, naši jistotu a náš střed. Následkem toho máme pak
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193660