Překročení hranic působí dvojím způsobem. Za prvé – odcizíme se našemu vlastnímu bytí a ztratíme tím naše vlastní kořeny, které nás spojovaly s námi samými. Za druhé – neseme v sobě vzpomínku, že lidé, které jsme milovali a kterým jsme věřili, s námi zacházeli bez respektu. Vědomě či nevědomě si pak vytvoříme přesvědčení, že je nebezpečné nechat přijít někoho blíže. Dítě nemá ani sílu ani rozum, aby si stanovilo hranice. Když jsou jeho hranice překročeny a ono není schopno říci „ne“, dostane se do stavu šoku. Zamrzne a vnitřně se odpojí v zoufalém pokusu najít aspoň trochu bezpečí i přes onen zásah. Následkem toho často je, že jako dospělí nemáme žádný cit pro to, že se můžeme bránit, nás nebo naše tělo. A tak ještě dnes dovolíme, aby naše hranice byly překročeny, částečně protože jsme se je nenaučili stanovit, částečně z touhy po lásce a uznání nebo ze strachu před trestem, vztekem a zavržením. Často si ani nejsme vědomi, že naše hranice byly překročeny, protože jsme byli zvyklí, že se s námi tak zachází. Tak hluboko jsme se stáhli sami do sebe, že vlastně ani nevnímáme, když někdo zneužije naše tělo. Proto nám ani nepřijde na mysl možnost říci „ne“. Když jsme toto téma diskutovali na semináři, vyprávěla nám jedna žena, že vždycky věřila, že jediná cesta, jak získat muže, je nabídnout mu takový sex, jaký on chce. Celý její dospělý život dovolila, aby byly překračovány její hranice včetně oblasti jejího těla. Jeden muž řekl, že celý život měl nutkání přizpůsobovat se druhým. Už jenom myšlenka říci „ne“ mu naháněla tolik strachu, že ji vždy okamžitě opustil. Když byly naše hranice zraněny, rozlomí se naše Já, ztratíme půdu pod nohama, naši jistotu a náš střed. Následkem toho máme pak
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193660
hranice buď velmi pevné, neprůchodné nebo vůbec žádné. Pokud si nemůžeme zvolit zcela jasně a vědomě, jestli, kdy a jak někomu dovolíme, aby se k nám přiblížil, nezažijeme žádnou opravdovou intimitu. Když někomu dovolíme proniknout k nám dovnitř bez jasného uvážení, budeme to druhému zazlívat, jestliže s námi nebude zacházet, jak my si představujeme. A když se před lidmi uzavřeme úplně, zůstane nám bolest z izolace. Když bolest ze zrady na nás samotných je větší než strach z důsledků ustavení hranic, nabudeme zpět naši důstojnost. A samozřejmě se vyplaví strach z potrestání, strach z disharmonie, z toho, že zraníme druhého člověka a především strach z odmítnutí a osamění. Ale bolest, že se nerespektujeme, je větší. Tím, že uděláme malý krok k tomu „říci ne“, když něco necítíme kladně, obzvláště v sexu, změníme náš postoj a získáme zpět naši ztracenou důstojnost. Neustále slyšíme od těch, kteří se odvážili stanovit si hranice, že reakce na to vypadaly zcela jinak, než si představovali. Znovuobjevení nás samotných Proces návratu domů začíná, když můžeme vidět, že nám něco schází – ne venku, ale uvnitř. Všímáme si, že jsme žili náš život jako otrok identit, rolí a přesvědčení, které jsme považovali za samozřejmé. Když se podíváme důkladněji, začneme třeba zvažovat hodnoty, které nám někdo vštípil a které jsme doteď žili. Možná, že mnohé z těchto hodnot se s námi již neshodují. Takový nový pohled se může rozšířit na všechny naše role, přesvědčení a identitu. A mezitím, kdy všechno nepotřebné od nás odpadává, můžeme prožívat krizi identity. Přesto, že to může být znepokojující
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193660
a ničivé, je to také velmi pozitivní, protože nás to oddělí od špatného a otevře nám to reálný svět. Jeden účastník našeho semináře vyprávěl, že k tomu, aby se zúčastnil našeho tréninku, ho motivovala hluboká deprese. Byl ženatý, otec tří dospívajících dětí a žil velmi příjemný život v přepychu – až do doby před čtyřmi lety. Tam se něco změnilo. Všechno mu připadalo prázdné a bez barev. Nepociťoval už žádnou přitažlivost ke své ženě, dal výpověď v práci a navštěvoval lékaře a psychiatry, aby zjistil, co s ním vlastně je. Důkladně ho prohlédli, bez výsledku, vyzkoušel různá antidepresiva, nic nepomáhalo. Jeho žena se dožadovala rozvodu. Jediná aktivita, která mu ještě přinášela trochu radosti, byly jeho děti. Přihlásil se do našeho tréninku v naději, že náš alternativní přístup by mu mohl pomoci. Popsal hlubokou krizi identity. Jeho starý život mu nedával žádný smysl. Nacházel se v bolestivém mezidobí… Většinou je to právě taková krize, která nás motivuje, abychom hledali sami sebe. Výrazným krokem na cestě sebezpoznání je dopřát si čas sami pro sebe, pryč od vnějšího světa s jeho pevnými rolemi, mocenskými hrami, snahou o respekt, uznání, úspěch a jistotu. Často nás události a zkušenosti nutí ke změně, aniž bychom se pro to vědomě rozhodli, tak jako muž na našem semináři. Když se to stane, narazíme obvykle na hluboké strachy, kterým jsme se doposud vyhýbali. A pociťujeme možná hlubokou nesmyslnost a smutek, protože ve způsobu života, jaký jsme doteď žili a v co jsme věřili, můžeme vidět nepravost. Pokud s těmito vědomostmi, které jsou výraznou částí cesty dovnitř, jdeme hlouběji, najdeme nový smysl. Objevíme půdu pod nohama v něčem, co je daleko hlubší a výživnější než všechno, co jsme doposud poznali. Ale musíme se nejdříve postavit té bolesti, před kterou jsme utíkali,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193660