Josef Kalina: Písek mezi zuby (Ukázka, strana 99)

STRANA

98

JOSEF KALINA – PÍSEK MEZI ZUBY Dakarské čtvrtstoletí špičkového navigátora

JAK SE KAREL LÉČIL

Jak se Karel léčil Závodění dakarské se vyznačuje některými rysy, které ostatní motoristické soutěže postrádají. Dakar, největší maratonská soutěž, se odehrává pouze jednou za rok. Jednou za rok práce, shánění peněz, vyjednávání všeho možného a mnohdy i nemožného, po celém roku všelikých zmatků a pracovního vypětí má ale člověk pořád v hlavě mlhavou naději, očekávání dobrého výsledku.

Formace na poušti, rok 2006: závodníci se občerstvují před startem další rychlostní zkoušky

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193349

JAK SE KAREL LÉČIL

JOSEF KALINA – PÍSEK MEZI ZUBY Dakarské čtvrtstoletí špičkového navigátora

STRANA

99

Mě se podobné pocity před rokem 2006 už tolik netýkaly, po trojici nepodařených účastí se mi nechtělo na start. V roce 2003 to byla havárie, v roce 2004 nás vytrestaly homokinetické klouby a skončili jsme sedmí, o rok později jsme vlastně bojovali o holý život. Vlastně už mě to přestalo bavit. Pro rok 2006 jsem ohlásil, že nebudu startovat, ale jsem k dispozici, že podnik zorganizuji a budu manažerem.

Lopraisové to v klidu akceptovali, protože už se stejně schylovalo ke změnám. Podle původního plánu už neměl jet ani Karel, za volantem měl být jeho syn Leoš. Taková byla původní domluva. Pak se to změnilo, Karla přemluvili, aby ještě jel, což byla podle mne chyba, kterou odnesl zdravotně. Jako mechanik jel s Karlem opět Gilar, funkci navigátora si měl vyzkoušet Aleš Loprais, Milanův syn. Byl to jeho ročník na zaučení. Ani zdaleka se ještě nepočítalo s tím, že by Aleš někdy řídil, za volantem se měl v budoucnu objevit Leoš, který se projevoval jako mimořádný talent. Milan Loprais přihlásil hned dvě auta s tím, že by s druhým autem jela mladá posádka, vlastně na zácvik.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193349

STRANA

100

JOSEF KALINA – PÍSEK MEZI ZUBY Dakarské čtvrtstoletí špičkového navigátora

JAK SE KAREL LÉČIL

Jenomže se ukázalo, že na druhé auto nejsou peníze. V této situaci se objevil Macík, který chtěl jet, ale pořadatelé už jeho přihlášku nepřijali, podal ji pozdě. Tak si Macík vzpomněl na Josefa Kalinu, práce všeho druhu, zda bych to nějak nezařídil. Mě napadla spásná myšlenka.

Vyrazil jsem do Paříže a tam jsem vysvětlil, že se Lopraisům nepodařilo postavit druhé auto a pronajali si Macíka s liazkou jako rychlý doprovod. Francouzští strýcové se na mne culili všelijak, dobře věděli, která bije, nicméně to skousli.

Martin Macík byl tím pádem v závodu, ukázalo se ale, že nikdo z nich nemá peníze na pořádnou asistenci. Macík jel dokonce jenom ve dvou s Fajtlem, neměl ani na třetího chlapa.

Takže došlo historicky opět k tomu, že se Tatra spojila s LIAZem, Macík zaplatil půlku asistenční šestikolky, ve které jel jeden jeho mechanik, jeden tatrovácký mechanik a já jako manažer. Vznikl srandovní tým, smíchaný ze dvou společenství, která si navzájem nijak nefandila. Fungovalo to ale docela příjemně, kluci se do sebe nijak nenaváželi, což je ale na Dakaru normální. Během akce všichni zachovávají dekorum a jsou navzájem solidární, ono to ani jinak nejde. Moje manžerování spočívalo hlavně v řešení technických problémů Tatry, která jich měla dost. Nakonec ale stejně museli vzdát v polovině soutěže v Bamaku, Karel si zase zlomil páteř. Nešlo o žádnou dramatickou ránu, jenom je někdo poslal trochu stranou z trati, kde potkali obrovskou díru, takže pérování šlo na doraz. Autu se nestalo nic, ale Karel už nebyl v takové formě, aby pořádnou pecku zvládl ve zdraví. Na situaci vzniklou kvůli Karlově bolavé páteři mám úžasnou vzpomínku.

S týmem Kamazu jezdil „samyj lučšij docent vsjevo mira“, doktor nebo fyzioterapeut, který Rusy dával dohromady. Karel po odstoupení trpěl, záda ho bolela a vzpomněl si, že Rusové mají sebou doktora. „Ty, zajdi tam, ať se na mne podívá!“ Karel má rád podobné lidi, kteří mají nějaké renomé, vždycky k nim měl velkou důvěru.

Všelijaké maséry, kouzelníky a zaříkávače přímo miloval a rád je navštěvoval. Hlavně to ovšem nesměl být člověk, který by po něm chtěl, aby cvičil, nebo nedej bůh třeba běhal.

To bylo špatně. Musel to být člověk, který po něm šmejdil rukama a Karel při tom ležel a nic nedělal. Tak jsem se na Karlovo přání s ním vypravil k Rusům a říkám: „Už dva tři dny ho bolí záda, mohl by se na něho váš doktor podívat?“ Rusové se vyznačují tím, že když vyhrávají, jsou úžasní kamarádi. Karel odstoupil, Rusové vedli – byli to kamarádi. Takže samozřejmě, že ano. V ruském bivaku byl velký obytný kamion, ve kterém byl natažený koberec. Před vstupem se každý zouval, aby tam bylo čisto. Zuli jsme se a mě posadili do kouta ke stolu, postavili přede mne vodku a ryby. Takže já seděl, popíjel, lehce pojídal a pozoroval, co se dělo s Karlem. Nastoupil na něj doktor, byl to obrovský chlap, mně se zdálo, že měří nejmíň dva a půl metru. Jednou rukou popadl nebohého stokilového Karla za nohu a zvedl ho do výšky. Dělal s ním v této poloze různé prostocviky a říkal: „Kagda bolit, ty kričáj!“ A Karel „kričál“ silně, určitě ho to dost bolelo. Nikdo z nás, ani Karel, ani já, jsme neměli tušení, že má prasklý obratel. Netušil to ani ruský doktor, kterého by to, pravda, zajímat mělo, když byl doktor. Opravdu naštěstí to dopadlo dobře, Karel to přežil, stejně jako jeho obratel.

Jaké nebezpečí se v té léčebné metodě skrývalo, to nám došlo až po Karlově návštěvě ostravské nemocnice. Zase si tam dost dlouho poležel, české léčebné metody jsou v porovnání s ruskými méně násilné!

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193349