Doktore, fofrem, jde o život! (Ukázka, strana 99)

10 NA NÁDRAŽÍ STOJÍM Sobota, první den, kdy měl Barry volno, přímo vyzývala k tomu, aby si člověk zalezl za kamna, jak by řekli místní. Barry si vyhrnul límec pršipláště kvůli vlhkosti, která se jaksi nemohla rozhodnout mezi deštěm a mlhou. Paní Kincaidová mu sdělila, že vlak do Belfastu odjíždí z Ballybucklebo ve čtvrt na jedenáct. Půlhodina do Belfastu, patnáct minut pěšky do centra, kde měl v plánu investovat část své první výplaty do farmářských bot wellingtonek, půl hodiny autobusem na Grosvenorskou a pořád mu ještě zbývá dost času, aby se naproti Nemocnici královny Viktorie sešel v O’Kaneově baru s Jackem Millsem.

Kráčel po hlavní ballybuckleboské ulici a odpovídal na pozdrav kolemjdoucím. Některé poznával: byli to ti, kdo během minulého týdne nejistě poposedali na dřevěné židli v ordinaci. Další sice neznal, ale zdálo se, že všichni znají jeho. Když odbočil do ulice, trefně pojmenované Nádražní, pomyslel si: Tady to není jako v Belfastu, kde se neosobně se tvářící lidé navzájem ignorují, každý je cizinec a nestojí nikomu ani za pozdrav. Ta venkovská familiárnost ho uklidňovala.

103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193334

Koupil si jízdenku a zamířil na peron. Mezi vyvýšenými nástupišti se táhly koleje, kovově nablýskané od pravidelného provozu. Na protější straně kolejiště se krčila čekárna, jejíž břidlicovou střechu temně omalovalo mrholení. Na zdi čekárny byly přitlučeny staré plechové reklamní cedule. Ta, která oslavovala Waverleyho plnicí pera – bílá písmena na modrém podkladu, jejichž poselství zčásti překrývaly skvrny od rzi – tam nejspíš byla už před první světovou válkou, nikdo se však nenamáhal ji sundat. Barry si přečetl slogan: „Pro lidi…“ – rzivá skvrna – „…a požehnání pravá…“ – další flek – „…Waverley radost dává.“ Zaslechl rachocení přijíždějícího vlaku a ucítil výfukové plyny. Brzdy zaskřípaly. Vlak zastavil. Barry nastoupil do kupé, kde byly dvě polstrované lavice naproti sobě, a potěšilo ho, že je zde prázdno. Posadil se na to známé místo a zauvažoval, jak často jako student jezdíval tímhle vlakem z Bangoru, kde bydlel, až na konečnou v Belfastu.

Kolikrát vlastně projel kolem Ballybucklebo, aniž si všiml, že vůbec existuje?

Vlak sebou cukl, zadrncal a vyjel z nádraží. Barry hleděl oknem ven a pozoroval ubíhající krajinu. Podél kolejí běžela široká zavlažovací strouha. V ní plavaly rodinky mallardských kachen. Samečci měli zářivě zelenou hlavu, samičky, jež byly až na smaragdová a modrá pírka na zrcadlech křídel jakoby ošumělé, popoháněly žlutá kačátka. V mysli mu vytanuly Yeatsovy verše: „O’Driscoll žene z jezera / divokou kachnu a kačera, / od vody, u níž vládne stín / z vysokých vláčných rákosin.“ Ten úryvek mu připomněl, že kromě wellingtonek si chce koupit i poslední básnickou sbírku toho nového chlápka, Seamuse Heaneyho. Ten člověk umí zajímavým způsobem popsat život v Ulsteru – Barry měl pocit, že Heaneyho slova 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193334

souzní s jeho vlastními myšlenkami týkajícími se tohoto kraje.

Napadlo ho, jak by asi Heaney popsal zemi mezi zavlažovací strouhou a mořským zálivem. Rozlehlá pustá slať, kde si svobodně bují orobinec a ostružiní… Na nic lepšího Barry nepřišel. Záliv byl klidný, kovově šedý pod zamračenou oblohou, a na protější straně pobřeží mračna visela tak nízko, tak nehybně, až to vypadalo, jako by je někdo přibil ke hřebenům Antrimských vrchů. Takovýhle den je až příliš běžný, pomyslel si, den, který do duše lidí z Ulsteru vnáší zarputilost, ačkoliv on sám se necítil ani trochu sklesle. Od chvíle, kdy začal působit v O’Reillyho obvodě, už alespoň maličko přičichl k tomu, jak to tady chodí. Měl hodně o čem přemýšlet – a ani o krok se nepřiblížil k odpovědi na otázku, zda je doopravdy stavěný pro povolání praktického lékaře na venkově.

To, co zatím viděl, bylo hotové zjevení. Barry dosud netušil, jak rozmanitá bývá práce na místě jako Ballybucklebo, a O’Reilly byl jedním z největších podivínů, s nimiž se kdy Barry setkal. O’Reilly je nevypočitatelný, občas mrzutý, neúnavný a používá zvláštní lékařské metody. O své pacienty jeví hluboký zájem, a přesto se div nerozzuří, kdyby mu snad někdo naznačil, že je vlastně dobrák. Barry uvažoval, proč se O’Reilly neoženil. Třeba je jeho praxe tak náročná, že nemá ani čas na společenský život, anebo žádná žena nevydržela snášet takového podivína. Barry se usmál. Musí se na to zeptat paní Kincaidové.

Vlak kodrcavě zastavil na nádražíčku v Kinnegaru.

Nastoupily do něj dvě mladé ženy a usadily se na druhý konec kupé: jedna naproti Barrymu, druhá vedle něj.

Barry se snažil vůbec si jich nevšímat, takže se odvrátil a zíral z okna. Jejich klábosení ho rušilo. Člověk nemá šanci přemýšlet o čemkoliv, když tu nějaká holka dokola 105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193334