povahu a představovala si, že je mnohem veselejší nebo vážnější, chytřejší nebo hloupější, než tomu bylo ve skutečnosti, a neuměla bych vám ani vysvětlit, co mne k tomu omylu svedlo. Někdy prostě uvěříte tomu, co ten druhý o sobě tvrdí, a velmi často přejímáme mínění jiných a nedáme si práci utvořit si úsudek na základě vlastního pozorování.“ „Ale já myslela, že je správné řídit se podle druhých lidí,“ namítla Marianna. „Myslela jsem, že vlastní rozum máme podřizovat úsudkům svých bližních. Takovou zásadu přece sama vyznáváš, Elinor.“ „To ne, Marianno, nikdy. Rozhodně bych neznevažovala vlastní rozum. Pokoušela jsem se pouze ovlivnit jisté chování. Zřejmě sis to mylně vyložila. K jednomu se otevřeně doznávám: často jsem si přála, aby ses k našim známým chovala pozorněji, ale pověz, jestli jsem ti někdy radila, abys přejala jejich stanoviska nebo se v nějaké vážné záležitosti podřídila cizím názorům?“ „Nepodařilo se vám tedy přinutit sestřičku, aby se přizpůsobila vašim představám, co se obecně sluší a patří,“ podotkl Edward k Elinor. „Nezaznamenala jste v tom směru žádný pokrok?“ „Přímo naopak,“ odpověděla Elinor a pohlédla významně na Mariannu. „Rozumově s vámi naprosto souhlasím,“ řekl, „ale v praxi se bohužel asi spíše ztotožňuji s Mariannou. Nechci se nikoho dotknout, ale jsem tak hloupě plachý, že se to často třeba jeví jako bezohlednost, když se neodhodlám jednat jen z vrozené rozpačitosti. Mnohokrát už mne napadlo, že mi příroda asi dala do vínku, aby mi bylo dobře v prostém prostředí, když se neumím volně pohybovat v lepších kruzích.“ „Mariannu žádná vrozená plachost neomlouvá, když je k někomu nezdvořilá,“ podotkla Elinor. 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193301
„Zdravé sebevědomí ji chrání před falešnou plachostí,“ odpověděl Edward. „Plachost je pouze tak či onak důsledek pocitu méněcennosti. Kdybych si uměl namluvit, že se chovám zcela přirozeně a zdvořile, bylo by po rozpačitosti.“ „Ale zachoval byste si přitom chladný odstup, a to je ještě horší,“ poznamenala Marianna. Edward se zarazil. „Chladný odstup? Já že si zachovávám chladný odstup, Marianno?“ „A jak!“ „Nerozumím vám.“ Zrudl. „Odstup! – Ale v jakém smyslu? Co vám na to mám říct? Jak to myslíte?“ Elinor užasla nad takovou citovou odezvou a snažila se všechno zlehčit žertem. „Neznáte snad Mariannu natolik, aby vám bylo jasné, co tím myslí? Ta přece obviní z chladného odstupu každého, kdo nemluví tak překotně jako ona a neobdivuje se stejným nadšením totéž!“ Edward jí na to neodpověděl. Propadl se opět do hlubin zádumčivosti – hodnou chvíli seděl mlčky a nic do něho nebylo.
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193301
Q#lL3q 18 Elinor si dělala velké starosti o přítele, když viděla, jak je skleslý. Nemohla se z jeho návštěvy ani zplna radovat, protože on měl zřejmě k radosti daleko. Bylo na něm znát, že je nešťastný, a ona si jen přála, aby na něm bylo stejně zřetelně znát, že ji má rád, jako tenkrát, kdy o tom nepochybovala. Teď si vůbec nebyla jistá, že jeho cit přetrvává, protože chladným chováním v jedné chvíli popíral to, co vřelým pohledem krátce předtím napověděl. Přidružil se k ní a k Marianně na druhý den ráno v jídelně, než ostatní sešli dolů, a Marianna, vždy ochotná udělat pro štěstí druhých, co bylo v jejích silách, je brzy nato zanechala o samotě. Ještě než ale vyšla do schodů, zaslechla klapnout dveře salonu, otočila se a k svému úžasu viděla, že z nich vychází Edward. „Zajdu do vsi podívat se na koně, když ještě nejste nachystané k snídani,“ řekl jí. „Za chvíli budu zpátky.“ Když se Edward vrátil, jal se nadšeně velebit okolní krajinu: cestou do vsi se mu prý naskytlo mnoho pěkných výhledů do údolí a z vesnice, mnohem výše položené, měl jejich domek jako na dlani, což se mu mimořádně zalíbilo. Nadhozeným tématem zaujal Mariannu, ale když mu začala popisovat, čím ji samu scenérie uchvacuje, a vyptávat se podrobněji, co ho nejvíce upoutalo, Edward ji přerušil: „Nevyptávejte se mne tolik, Marianno 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193301