DEN TŘETÍ Brzy poté, co Ona ráno odešla do práce, zrovna když Obluda cpala do pračky mou denní dávku půl tuny usviněného šatstva, jsem učinil rozhodnutí, že splním Její přání a zatelefonuju nějakému kamarádovi. Ovšem že ne tím červeným křápem. Kdepak, vzal jsem si na to ten Jejich. Měl jsem od Nich bohatě odkoukané, jak se to dělá. Stačí zvednout sluchátko a chvíli mačkat tlačítka. Chtělo to dost dlouho zkoušet, než se mi něco ozvalo. Většinou se mi na konci těch mých číselných řad ozval jen takový kvílivý zvuk.
Ale nakonec jsem se přece jenom trefil. Na druhém konci mi nějaký hlas odpověděl. Myslím, že mluvil anglicky. Zkusil jsem s ním navázat hovor za pomoci mého slovního repertoáru, ale hlas nereagoval. Brzy mě to otrávilo, protože mi připadalo, že ten hlas pořád opakuje jednu a tutéž větu. Tak jsem nechal sluchátko vyvěšené a šel jsem si vyzkoušet své nové válečné barvy na kočce. Když se máma vrátila z práce, hned za Obludou a jestli prý nemáme něco s telefonem. A že z kanceláře několikrát volala domů a bylo pořád obsazeno.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193298
Pak si všimla, že je vyvěšené sluchátko, zvedla ho a chvíli poslouchala. Teda, ta vám ale spustila povyk! Křičela a vzlykala a ječela na Obludu, že mě už nikdy nesmí pustit k telefonu. A pak, když přišel domů On, začalo to všechno nanovo, a Ona pořád mlela něco o tom, že letos nebudou moct jet na dovolenou, protože na to nebudou mít. A pro mě prosím za takový úspěch ani slovo chvály. A přitom bych řekl, že na dítě v mém věku je snad docela slušný výkon, dovolat se na hlášení přesného času do Austrálie.
DEN OSMÝ Dneska ráno jsem si udělal seznam všech slov, co už dovedu říct. Začal jsem loni o Vánocích poněkud neobvyklým prvním slovem – „kuječnít“. Inspirovalo mě k tomu kulečníkové tágo, které On dostal darem, ale nenechali mě to doříct a mysleli, že je to moje speciální podoba slova „děkuju“. No, poděkovat už teď taky umím. Ale pozor, moc často to nedělám. Pak bychom tu měli „Ne!“, to jsem přidal velice brzy, a nedlouho potom přišlo „Eště!“ Taky dovedu udělat „Máma“, a když mě popadne obzvláštní dobromyslnost, jsem s to udělat ještě i „Táta“. Obludu zatím tak docela nezvládnu, ještě pořád je to jen „Bjuda“. Dovedu „Jo“, i když to „j“ mi občas nějak nevyjde. No, ale to zase tak moc nevadí, protože to moc často nepotřebuju. Zjistil jsem totiž, že „Ne“ vyhovuje ve většině případů daleko líp. Taky dovedu „hlnečet“. No a pak by tu bylo „ci“, „ezký“, „kočičta“, „já“, „pá pá“ a „oťklivý“. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193298
Tak to máme dohromady kolik...? Nějakých patnáct. Na jedenadvacet měsíců asi tak průměr, bych řek.
DEN TŘINÁCTÝ A ne že bych uměl jen jednotlivá slova. Když mám tu správnou náladu, dovedu je už kombinovat do minivětiček: „Ci mámu!“ „Eště hlnečet,“ tak zhruba na ten způsob. Ještě jsem nezkusil pospojovat to všechno do jedné maxivěty. Jak by vlastně vypadala? No, moment... Jo, asi něco takovéhohle:
„Jo, máma, kuječnít táta, ne eště oťklivý hlnečet, já ci ezký hlnečet, děkuju, pá pá, kočičta.“ Hm... Asi si budu muset ještě nějakou chvíli počkat, než se naskytne ta správná konverzační příležitost. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193298