má v úmyslu uspořádat jednoho krásného dne avantgardní výstavu. Totožné obrázky s názvy jako Dušená šunka 1, Dušená šunka 2, Dušená šunka 3 atd. Jiný důvod mě při nejlepší vůli nenapadá. Ale strašně si chtěl udělat obrázek mě, jak tu věc držím v náruči. A Ona taky. „To bude krása,“ mlela pořád. „Ty, veliký, budeš držet jeho, malého – budeš mít nejcennější památku na celý život.“ Cože? To má tedy dost zvláštní představu o tom, co já považuju za důležité, jestli si myslí, že něco takového budu považovat za cenné. Ale co, já jsem duše tolerantní. Jestli Jim tohle dá nějaký pocit štěstí, prosím, mě proto neubyde. A co, stejně to není na dlouho. Za pár dní se Ona vrátí domů, Dušenou šunku nechají ve špitále, jinam stejně nepatří, a doma může pokračovat normální život. Tak jsem se poslušně usadil na židli, Oni vylovili tu vánočku v dece z postýlky a šoupli mi ji na klín. Nechal jsem to tam ležet. Netoužil jsem po fyzickém kontaktu s tím předmětem, pokud to nebylo nutné. „No tak, musíš Malého podržet. Přece nechceš, aby Malý spadl na zem, viď že ne?“ No, copak o to, nápad by to špatný nebyl... začal jsem pohupovat kolenama, ale On honem přiskočil a ten balík zachytil, aby nesletěl.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193296