má v úmyslu uspořádat jednoho krásného dne avantgardní výstavu. Totožné obrázky s názvy jako Dušená šunka 1, Dušená šunka 2, Dušená šunka 3 atd. Jiný důvod mě při nejlepší vůli nenapadá. Ale strašně si chtěl udělat obrázek mě, jak tu věc držím v náruči. A Ona taky. „To bude krása,“ mlela pořád. „Ty, veliký, budeš držet jeho, malého – budeš mít nejcennější památku na celý život.“ Cože? To má tedy dost zvláštní představu o tom, co já považuju za důležité, jestli si myslí, že něco takového budu považovat za cenné. Ale co, já jsem duše tolerantní. Jestli Jim tohle dá nějaký pocit štěstí, prosím, mě proto neubyde. A co, stejně to není na dlouho. Za pár dní se Ona vrátí domů, Dušenou šunku nechají ve špitále, jinam stejně nepatří, a doma může pokračovat normální život. Tak jsem se poslušně usadil na židli, Oni vylovili tu vánočku v dece z postýlky a šoupli mi ji na klín. Nechal jsem to tam ležet. Netoužil jsem po fyzickém kontaktu s tím předmětem, pokud to nebylo nutné. „No tak, musíš Malého podržet. Přece nechceš, aby Malý spadl na zem, viď že ne?“ No, copak o to, nápad by to špatný nebyl... začal jsem pohupovat kolenama, ale On honem přiskočil a ten balík zachytil, aby nesletěl.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193296
„No tak, obejmi Malého pěkně. Hezky ho vem do náruče.“ No tak dobře, no. Sevřel jsem kolem Dušené šunky ruce a zmáčknul jsem. „Ne tak moc, ne tak moc!“ Poslušně jsem povolil sevření a lhostejně jsem pohlédl na ten předmět v mé náruči. Tedy jako mimino to rozhodně nevypadalo. Nebo aspoň ne jako já. Sympatické rysy veškeré žádné. Vlastně vůbec rysy veškeré žádné. Scvrklý ksichtík. Už jsem viděl krásnější sušené švestky. Kromě toho to smrdělo. Částečně to bylo cítit jako drogerie. Ale pod tím pronikalo další, poněkud méně nevinné aroma. „Tak,“ pravil ten foťák, co měl On místo obličeje, „teď se hezky na tatínka podívej a pěkně se usměj.“
Ne, bohužel. Odtud až potud. Až do teďka jsem byl dokonalý vzor ochoty a spolupráce. Dotknul jsem se toho. Nepustil jsem to na zem. Stisknul jsem to, ale nerozmačkal. Ale úsměv, to teda ne, to už by bylo přece jen moc. „No ty máš ale pochmurný výraz,“ pravila Ona. Taky jsem měl proč. Byla to velice vážná chvíle. Neviděl jsem sebemenší důvod pro nějaké veselí. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193296
A on cvakal dál a vyluzoval přitom takové ty zvuky, co na mé tváři zatím vždycky vyvolávaly úsměv, ale já jsem se nedal. Až bude zahájena ta Jeho výstava, vystaví „Dušená šunka a Prevít“ na odiv náležité ocenění vážnosti této chvíle. Oficiální fotografování pokračovalo a Ona mezitím z postele neustále opakovala: „A vy dva budete nejlepší kamarádi na světě, viď?“ Cože – já a Dušená šunka? Kamarádi? O tom si nech tak leda zdát, děvenko. Za chvíli mě zase odvedl. Pořád se omlouval, že tam
nemůžu ještě zůstat, ale mně už to tedy úplně stačilo. Cestou domů mi koupil zmrzku. Nepatrné odškodné za to, co jsem právě vytrpěl. A vláčku Tomíka Tanku jsem se taky brzy nabažil. Táta to vybalil a natáhl koleje a oba jsme si s tím pár minut hráli. Pak jsem si ale uvědomil, že vláček neumí nic jiného než jezdit pořád kolem dokola, tak jsem ztratil zájem, odloudal jsem se pryč a nalil jsem kočce do misky na vodu něco barev. Asi za hodinu jsem se do pokoje vrátil a On ještě pořád ležel na zemi a hrál si s mým vláčkem. Je přece takové mimino. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193296